Vizí je uklízet řeku od pramene až po Jaroměř

Z party nadšenců, která poprvé uklízela řeku čtyři roky nazpět, se již stala větší komunita lidí. To by se nestalo nebýt Martina Kynčla, organizátora akce Čistá řeka Úpa, jejíž čtvrtý ročník se koná tuto sobotu. Při čtení těchto řádků si představujte Martina, jak se na vás směje. Takový on je – samý úsměv! Až je mi z toho líto, že jsme nenatočili videorozhovor.

Ahoj Martine. Pověz nám něco o sobě.

Ahoj, já jsem Martin Kynčl a je mi třicet let. Narodil jsem se ve Vrchlabí, ale v Trutnově jsem žil asi dvacet let na Zelené Louce na sídlišti a asi sedm let již žiju v Praze, kde pracuji jako programátor. Tehdy mi tam studovala přítelkyně, dnes má snoubenka a jel jsem tam jak za ní, tak za prací a kamarády. Jak se říká, vyletěl jsem z hnízda.

Studoval jsem na „Mládežce“ a na střední jsem chodil na SOŠ Volanovská, když to byla ještě poštovní škola. Pak jsem odjel studovat do Hradce Králové a později se odstěhoval do Prahy.

Co je, tvými slovy, Čistá řeka Úpa?

Je to projekt, který jsem před třemi lety založil a do kterého se již připojilo strašně moc lidí. Tehdy jsem se inspiroval Čistou řekou Sázavou, což je už zajetý projekt, a tak jsem si říkal, proč to nezkusit tady v Trutnově v Podkrkonoší. Zkusil jsem vybudit lidi k tomu, aby se mnou uklízeli odpadky v řece, třeba každý rok.

Vizí je uklízet řeku od pramene až po Jaroměř. První dva roky jsem to nazýval vizí, protože je to daleký cíl, ale každý rok se k nám začínají připojovat další obce, a tak se vize pomalu stává skutečností.

Jak to celé vzniklo?

Asi to byl nějaký základní instinkt. Když jsem šel na procházku kolem řeky s pejskem a každou chvíli jsme tam viděli různé obaly a PET láhve, říkal jsem si, jak je to strašný, ale zároveň jsem si říkal, že si můžu vzít pytlík a sbírat to, ale lepší by bylo spojit lidi a v jeden den to udělat najednou. A už tehdy jsem věděl, že existuje projekt Čistá řeka Sázava, tak mě to inspirovalo.

První rok se zapojilo asi čtrnáct lidí, ale strašně rád na ten první ročník vzpomínám. To byli odvážlivci, kteří si sami od sebe řekli „Tak mu pomůžem!“

Jaké byly pocity po prvním ročníku?

Vzpomínám si, jak jsem šel po tom všem směrem na „zelenku“ podél áleje a byly tam po nás naskládaný pytle a já si říkal „tyjo to je neskutečný“. Zorganizovali jsme čištění řeky a ti lidi opravdu šli a opravdu ji čistili a já z toho měl takovou upřímnou radost, až jsem se „roztlemil“ a křičel jsem tam, jak je to boží! (směje se)

Kde všude se můžou lidé připojit k čištění?

Do této chvíle máme sedm stanovišť. V Trutnově čtyři, jedním je rodinné centrum Trutínek u ZŠ Mládežnická, druhé je před cukrárnou Promenáda, třetí u koupaliště naproti „smeťáku“ a čtvrté v Poříčí ve vodácké loděnici.

Mimo Trutnov jsou další tři místa. V Mladých Bukách a ve Svobodě nad Úpou, kde hodně pomáhá pan Novák z firmy Elektrorevize a pan starosta. Jsou na nás dost nezávislí, vše si zařizují sami, ale hlásí se k naší akci. Nově i Horní Maršov. Ti mi teprve před týdnem napsali, zda se můžou připojit. To byla obrovská radost a zase mi to hodilo novou energii. První rok to bylo necelých deset kilometrů řeky a nyní jsme už nad dvaceti. (radostně)

Jaký odpad po sobě místní nejvíce zanechávají?

Neřestí trutnováků jsou psí hovínka, ale v pytlíku. Oni to paradoxně zabalí a pak hodí do přírody. Taková zvláštní neřest místních pejskařů. Je to smutný, ale zajímavý. A v řece jako takové je strašně různý odpad.

Máš za sebou nalezené nějaké „klenoty“?

Nedokážu identifikovat, co vše tam lidi naházeli a co tam zavál vítr, ale co tam rozhodně vítr nezavál, jsou koberce, nákupní košíky nebo stany. První rok byl hodně pestrý. Byl tam gauč, právě ten nákupní košík přímo uprostřed řeky, to bylo zajímavý. Jeden rok tam bylo prkýnko, ale to někam odjelo. Už je možná v Labi.

Velkou neřestí jsou injekční stříkačky. Bohužel po sobě narkomani neuklízejí. Naštěstí s námi spolupracuje Městská Policie Trutnov, která se o nalezené stříkačky stará.

Jak těžké je to zorganizovat?

Když to člověk dělá s láskou a naplňuje ho to, je to jednoduchý a intuitivní. Ozývají se mi lidé, kteří do toho sami chtějí jít, a já se pak ozývám lidem, o kterých si myslím, že by se také rádi zúčastnili. Ta organizace je správná ve chvíli, kdy lidé dostanou správné instrukce a vykonávají je. Já kolem sebe takové lidi naštěstí mám.

Loni jsem byl ale trochu pesimistický, až jsem si říkal, že se z toho složím, ale dalo se to. Mám sice manažerskou školu, ale v rámci této akce se to stále učím. Je to pro mě hrozně přínosná zkušenost ve vedení lidí. Já třeba firmu nevedu. Pracuji jako zaměstnanec programátor. S  lidmi pracuju, ale úkolovat lidi je pro mě velká zkušenost.

Je čištění řeky Úpy pouze o čištění řeky, nebo se k tomu pojí i nějaká edukace či doprovodný program?

Primární cíl je vyčistit řeku, ale stává se z toho komunita lidí. To je něco, co jsem od druhého ročníku chtěl.

Druhý rok se ke mně připojila i skupinka studentů z Univerzity Karlovy, takzvaný spolek Drosophila, což je latinský název pro octomilku. Pomohli mi udělat edukační program na startovních místech. Chtěli jsme to udělat více „kids-friendly“ pro rodiče s dětmi a aby se toho nebáli, že to není nebezpečný. Že klidně si můžou vzít jeden pytel a sbírat kolem břehu na bezpečných místech odpadky. Zároveň jsme připravili na startovních místech kvízy, ceny s říční tématikou jako jsou plecháčky, placky a další věci. Jelikož jsme měli finanční prostředky od města i Karlovy Univerzity, tak jsme nechali vyrobit trička a všem registrovaným sběračům ho nabídli zdarma.

Už to nebylo jen čištění řeky, ale oslava dne země. Byla tam poznávačka rostlin, co rostou u řeky a zvířátek. Nalovili jsme si bezobratlé živočichy, kteří žijí v řece, a od té doby to takhle děláme. Hrozně mě to baví, pro ty děti je to vzdělávací a udělají si k přírodě bližší vztah, ještě než dospějí.

Já si myslel, že je jen jedno motto „Není mi to jedno – Čistím řeku Úpu“, ale teď vidím, že na tvém triku je jiné.

Tohle je zrovna to méně známe. Motta jsme vyráběli se snoubenkou a na tomto mám „Nemám ručičky dozadu – Čistím řeku Úpu“. Je to můj nápad, který se moc neujal, ale mně se líbil. Má to, myslím si, jenom pět lidí (směje se). Tuším že je to hláška z filmu Cesta z města.

Je tvá snoubenka také podobně laděná ve vztahu k přírodě?

Moje snoubenka, Terezka, řeku fyzicky nečistí, ale neuvěřitelně mi s  tím pomáhá. Dělá v PR agentuře, takže ví, jaký se dělá mediaplán a jakou mít PR strategii. Projektu pomohla neskutečně moc. Také se stará se o Facebook a dělá mi korektury všech možných příspěvků. Ten druhý ročník jsme s její pomocí dokázali navýšit účast ze 14 na 140 lidí, takže o 1000%. Je to nádhera!  Udělala tehdy velikou kampaň, zlepšili jsme web, který jsem si tehdy „spíchnul“ sám na koleni, novým designem, zmapovala si média, zaslala tiskové zprávy dostatečně dopředu, udělali jsme letákovou kampaň a rozvěsili plakáty po Trutově. Dali jsme to do rozhlasu, dokonce za mnou z rozhlasu přišli a udělali se mnou rozhovor.

Co si myslíš, že lidi vede k tomu hodit svůj odpad bezmyšlenkovitě do přírody?

To popravdě nevím. Přemýšlel jsem, zda to není řídkou osazeností odpadkových košů, ale přece nemůžou být odpadkové koše u každého stromu po lese. Každý když jde do lesa, tak má kapsy nebo batoh a přece tam nic vyhazovat nemusí. Ale to je čistě můj přístup. Já bych to neudělal. Já jsem tímhle čištěním řeky tak zdeformovanej, že když mám prázdnou kapsu a vidím odpadky v lese, tak je začnu sbírat a plnit si kapsičku batohu. Pak mám plný batoh odpadků. (směje se)

Herec Ondřej Vetchý jednou povídal v rozhlase, že chodí po ulici, sbírá odpadky a strašně nadává na lidi, co nechávají otevřený popelnice, protože vítr to rozfouká po okolí.

Co tě napadá jako prevence?

První prevencí je nevytvářet odpad. Za příklad stojí bezobalový obchod Krok, který se nedávno objevil v Trutnově. Když to začalo v Praze, říkal jsem si, že to je krásná myšlenka, ale že to je utopie, protože lidé jsou líní si nosit vlastní obaly. Celkově tento zero waste životní styl je hrozně super a lidi se toho opravdu chytli. Sám sem tomu nevěřil. Tady to jsou navíc dva mladí lidi, možná ještě studenti a to je úplně skvělý! Já jsem je poznal tehdy v kině na promítání Plastic Ocean. Jejich stránku odebírám, furt se dívám, co mají novýho a je skvělý, že mají trutnováci tuto možnost. Ale i v supermarketu se dá nakoupit do vlastních obalů a pokladní si na to zvyknou. Ptají se „chcete tašku?“ „Né, já mám batoh!“. (směje se)

Zásada číslo dva je třídit odpad. Když už ho vytvářím, tak ho třídím. V Trutnově se sváží i bioodpad, což je super, ale i kdyby se nesvážel, dá se to řešit jinak. Člověk může mít doma vermikompostér. Já sám nekompostuju, ale máme doma hlodavce, který některé zbytky „dojíždí“. (úsměvně)

Zatřetí, zavírat ty popelnice. Hrozně by se mi líbilo, kdyby se to dostalo i k bezdomovcům. Vím, že těm lidem na tom už asi nezáleží, ale bylo by dobré, kdyby si to uvědomili.

Čtvrtá věc, to už není prevence, ale sbírat ty odpadky a účastnit se takovýchto akcí.

Co si myslíš, že by lidi mohlo donutit přemýšlet více o životním prostředí?

K tomuto bych zmínil právě film Plastic Ocean. Tehdy před promítáním jsem měl v kině proslov k publiku a nebylo malé, což mě překvapilo a vyvrátilo moji iluzi o tom, že to lidi nezajímá. Byl plný celý kinosál. Takové snímky nemusí být čistě o tom, jak jde všechno do háje. Například v Plastic Ocean byly návrhy řešení. Byl tam zmíněn stát v Africe, kde zakázali plastové obaly a všechno tam balí do pytlíků. Nevím, jestli je to správné řešení, ale rozhodně to je jedno z možných řešení. Byly tam ukázány cesty, kterými se vydat a byl tam zmíněn onen bezobalový trend. Myslím si, že se lidé zamysleli.

Dále by se každý měl minimálně jednou zúčastnit jakékoliv hromadné akce, jako je Čištění řeky Úpy. Lidi to nabudí a třeba to začnou dělat i v běžném životě.

Já jsem to předtím neřekl, ale tehdy jsme s kamarády šli na Sněžku. Už nevím, čí to byl nápad, jestli můj, nebo kamarádův, ale ve dvou jsme začali sbírat po cestě odpadky. Fakt, že jsme byli dva, byl strašně motivující. A stejnou sílu mi dodává to, jak se přidávají další obce k  čištění řeky.

Jaký odpad dokáže v řece nadělat největší paseku?

Myslím si, že to jsou chemikálie. Slovo paseka vnímám v souvislosti životem v té řece. Můžou to být chemikálie, dále i mikroplasty, které se do vody dostanou nejen z odpadků, ale i z oblečení, koberců a dalších věcí. Dnes máte ve spoustě věcí syntetické materiály a ty se praním dostávají do vod a poté do nás, ať už z té vody, nebo z živočichů, které jíme.

Jak se dále snažíš starat o přírodu ve svém běžném životě?

Myslím na uhlíkovou stopu a třeba na naši svatbu se chystáme letos vypravit dva autobusy, abychom ji minimalizovali. Což nevím, jak ve výsledku bude fungovat a jak se toho lidi chytí, ale kdyby to vyšlo, bylo by to super. (směje se)

Jsem také rybář a povinností rybáře je před započetím lovu uklidit si své lovné místo. Takhle to v Praze dělám, ale vždy odnesu plnou tašku odpadků. A to chodím na to samé místo a vždy se to tam objeví znova. Je to „never ending story“.

Jak se vyvíjel tvůj vztah k přírodě během života? Nebyl jsi zpočátku také jedním z těch, kterým je to jedno?

Popravdě nevím, kdy se ve mně objevil tento záchranářský smysl, ale možná s tím souvisí jedno rande tady v Trutnově, kdy mi bylo asi osmnáct, možná devatenáct. Rande sice nedopadlo podle mých představ, ale když jsme s tou slečnou spolu šli venku, měl jsem v ruce láhev od piva a před rozloučením jsem pivo dopil a láhev odložil mimo koš někam k  cestě. Ona se zastavila, vzala tu láhev a hodila ji do koše. V tu chvíli jsem se nad tím pozastavil a říkal jsem „Co je? Ty seš nějaká eko, že tady sbíráš odpadky?“ A ona „No, docela jo“. Já se v tu chvíli hrozně zastyděl! (směje se)

Tenhle příběh rozhodně k tomu, co dnes dělám, přispěl, ale možná, že už tehdy jsem byl takhle trochu smýšlející a tu láhev tam postavil, aby ji někdo vrátil a měl za ní tři koruny. Běžně to dělám a možná bylo i tak, kdo ví, ale moc dobře si pamatuju, jak jsem se styděl. (směje se)

Je zde podle tebe dostatek sběrných míst a kontejnerů na různý odpad?

Myslím si, že ano. Dokonce technické služby, které jsou našimi podporovateli, se nás loni ptaly, zda-li máme nějaké tipy kam umístit nové odpadkové koše.

Pak jsou věci, které patří na sběrný dvůr, ať už pračky, počítače nebo podobné věci. Sběrný dvůr zde je a člověk si může najít čas odvést to tam a nezakládat černé skládky u řeky. Některá elektra bez problému berou staré spotřebiče. Když člověk trochu zapřemýšlí, dá se odpadu zbavit správnou cestou.

Před nějakou dobu kolovalo téma vratných PET lahví. Je to podle tebe dobrá cesta?

Určitě. Podporuju to a myslím si, že se to aktuálně hýbe, ale nejsem si jistý. Vím, že to před nějakou dobou bylo v českých médiích, ČTK o tom informovala, my jsme něco na našich stránkách také sdíleli a já to plně podporuju. Byli jsme v Norsku, kde to je zaběhlé a jako turisti jsme byli hrozně vděční, když jsme někde v přírodě mohli sebrat flašky a vrátit je za peníze. Pro nemajetné to může být motivací k tomu jít do přírody sbírat PET lahve.

Co dělá dnešní, troufám si říct konzumní společnost, špatně ve vztahu k životnímu prostředí?

To souvisí s tím slovem konzumní. Člověk by se neměl zastavit jenom u toho konzumu, ale měl by se zamyslet nad tím, co za sebou zanechává.

Jak by podle tebe měla vypadat ideální společnost, čeho by si měla vážit a co by si měla uvědomovat?

Vždycky je dobré si uvědomovat následky svých činů, ať už se jedná o konzumaci čehokoliv a odpadů z toho vznikajících. Když už něco dělám, tak si být vědom toho, co dělám.

Nedávno jsem četl titulek jednoho článku. Stálo tam, že společnosti by zcela stačilo řídit se třeba podle desatera, ale to je podle mě ale už dost pravidel. Určitě by stačily tři základní. „Chovej se k ostatním, tak jak chceš, aby se oni chovali k tobě,“ nebo „buď vděčný přírodě za to, co ti dává,“ ať už je to vzduch, nebo voda. Trošku se zasloužit, třeba o tu vodu.

Ale člověk, který k takovému uvědomění dojde, by se měl vyvarovat výčitkám. Je hrozně těžký mít v sobě nějakou rovnováhu a nemít v sobě výčitky za společnost, ve které žijeme. Pak je z toho člověk nešťastný.

Měl jsi v minulosti tyto výčitky?

No jasně! (směje se) V člověku to je. Chtěl by, aby to ostatní viděli stejně, jako to vidí on, ale nejde to. Zjistil jsem, že lepší je ukázat cestu a čekat, zda ji někdo bude následovat, ale vyčítat něco sobě nebo ostatním nemá smysl.

Je zde nějaká kniha, dokument či něco podobného na téma příroda a životní prostředí, co by sis přál, aby se ke každému dostalo?

Určitě ten Plastic Ocean. Miluju podvodní svět a už od malička jsem se rád koukal na dokumenty, kde byl zachycený. To znamená korály, korálové útesy, rybičky a různí korýši. Jako rybáři mi to je blízké. Miluju vodu, život v ní a u břehu a pokud člověk má jakýkoliv vztah k  přírodě, doporučil bych mu dívat se na dokumenty o ní. Později, když uvidí kolem sebe ten nepořádek, mu třeba dojde, že to co má rád, „křičí“.

Taky se člověk může přihlásit ke Greenpeace. (směje se)

Co tě v životě táhne?

Je taková otřepaná fráze: „Táhnou mě lidé kolem mě“ .

Já to mám, myslím, půl napůl. V sobě mám jádro, které se snažím pěstovat a utvrzovat se v tom, že dělám správné věci a raduju se z  maličkostí, což je podle mě strašně dobrá a důležitá vlastnost. A to je ta první polovina. Druhá polovina jsou ti lidi, kteří se k vám připojují, hledáte se navzájem a určitá společná radost vám dodává energii a tyto dvě věci jdou ruku v ruce pospolu. Pak je to ono a žijete.

Máš nějaké motto?

„Když se něčeho bojíš, tak běž a sáhni si na to!“

Tohle je věc, která mi pomáhá překonávat strachy, protože už od malička mám v sobě různé strachy. Takové ty sociální bariéry. Líbí se ti tamta holka? Běž za ní a řekni jí to! Kolikrát jsem svůj strach nepřekonal, nic se nastalo a já tak nezjistil, co by se stalo, kdybych ho překonal. Ale jakmile to člověk zkusí, tak i když to dopadne blbě, má z toho dobrý pocit, protože ví, že pro to udělal všechno. Nebo jsem se vždycky bál opustit republiku, někam vycestovat. A pak se mi na škole naskytla možnost jet na Taiwan na výměnný pobyt a i přes strach jsem to zkusil. Byl jsem tam půl roku.

Jaký je v tvých očích Trutnov?

Když se sem vracím z Prahy, přijde, že město vzkvétá. Dokonce jsem začal trochu sledovat politickou scénu a tady se do vedení města dostávají mladí lidi, kterým věřím a třeba je osobně znám a začíná se to prosvětlovat. Líbí se mi, jakým směrem se město řítí.

Pak ten bezobalový obchod. Podpora malých podniků díky podnikatelskému centru. Takové světlé věci se tu odehrávají. Teď už můžu říct jako externista, jako Pražák, že Trutnov je krásný město. Jezdím sem za rodinou, přáteli a za výlety. Jezdím si sem odpočinout a rád se sem vracím. Kdyby to tu nebylo hezký, tak se sem nevracím.

FOTO: www.cistarekaupa.cz/predchozi-rocnik

se svolením Martina Kynčla, autoři vis. odkaz na web
(Miloš Šálek, Lhoták Fotogold, Jan Bartoš, Tereza Bušová a další)