Fotograf Tomáš Havrda: Kvalitu nelze nahradit kvantitou

Jeho fotky úspěšně okupují (nejen) trutnovská zákoutí Facebooku. Tomáš Havrda je, jak sám o sobě tvrdí, fotografický „hobík“. Fotografování ho neživí, sám by si to ani nepřál, nicméně z mého pohledu jsou jak jeho práce, tak i přístup, na opravdu profesionální úrovni.

Kdybych vzal několik náhodných Trutnováků a ukázal jim večerní fotografii zasněženého Trutnova z dronu, určitě by se našli tací, kteří by řekli „Hele, to už jsem někde viděl!“.  Tato známá fotka je však jen malou ochutnávkou toho, co fotíte a již jste nafotil. Co máte nejčastěji a nejraději v hledáčku?

Nemůžu říct, co fotím nejraději, spíš čemu se vyhýbám a co mi moc nesedí. Nejsem úplně ten pravý na focení svateb, plesů, večírků a podobně, protože jsem obrovský stresař, trémista a navíc introvert. Samozřejmě jsem i takové akce fotil, ale není to úplně moje parketa. Taky se, pokud možno, vyhýbám focení rodin, párů, těhotných nebo tzv. newborn. A absolutně nezvládám street foto, na to se moc stydím. To co nejraději fotím, se mění s časem. V současnosti u mě frčí portrétní focení a učím se retuše od základních až po ty náročnější. Ale je to časově obrovsky náročné.

Byl zde v minulosti nějaký moment, o kterém by se dalo říct, že nastartoval vaši vášeň pro fotografování?

Nemluvil bych asi přímo o momentu, ale spíš o evoluci, dozrávání? Takové pomalé krůčky. Od první bakelitové Vilie v sedmé třídě, přes dědovu středoformátovou Flexaretu, zrcadlovou Minoltu a Pentax, večery v temné komoře, digitál na 3,5″ diskety, digitální kompakt až po bezzrcadlovou současnost. A moc dobře vím, že ta mnohem delší cesta je pořád přede mnou, pořád se učím. Samozřejmě jsou i momenty, které mě posouvají výrazněji. Jedním z prvních určitě byla možnost podílet se na knize Trutnov fotogenický. To bylo asi poprvé, kdy jsem si řekl, že nejsem úplně marný. Dodalo mi to trochu sebedůvěry.

Když nad tím tak přemýšlím, tak ty podstatné momenty jsou v podstatě všechny, kdy se moje fotografie dostaly na papír. Samozřejmě nemyslím, když jsem si je vytiskl pro sebe, ale ve chvíli, kdy se dostaly mezi lidi. Ať už jde o výstavy, časopisy, kalendáře nebo knihy. Internet je taky super, ale tam fotografie, pokud nejsou naprosto výjimečné, mají jepičí život a rychle se ztratí v záplavě ostatních.

Která část fotografického procesu vás nejvíce baví a proč?

Určitě samotná expozice snímku. To je přesně ten okamžik, kdy se rozhoduje, jak to všechno dopadne. A ten okamžik je naprosto neopakovatelný, nevratný. Myslím, že to nezměnila ani možnost moderních fotoaparátů „nastřílet“ v podstatě nekonečno expozic. Stejně zadržím dech a rozbuší se mi srdce. Mám takové ty hodinky, co měří fyzickou námahu, a podle nich se každé fotografování rovná poměrně intenzivnímu cvičení, občas až náběhu na infarkt. Ale mám samozřejmě rád i ostatní části celého procesu. Každá má něco do sebe. Od nápadu, hledání inspirace, skic, přípravy, přes samotnou realizaci až po zpracování, retuše a výsledný výstup, ať už digitální, nebo tištěný.

A kde hledáte v poslední době inspiraci?

Nejvíc samozřejmě na internetu, to je nekonečná studnice nápadů. Na Instagramu sleduju spoustu špičkových umělců, ne nutně fotografů, poslední dobou poměrně dost z východní Evropy. Parádní jsou některé online i tištěné časopisy. Inspirativní jsou pro mě třeba i videoklipy, hlavně z 80. a 90. let. A nesmím zapomenout na knížky. Dal jsem si stopstav na nákup dalších, protože je stejně nestíhám číst, a taky už je nemám kam dávat. A jednou za čas mě napadne něco jen tak. To je pak velké zklamání, když je toho nápadu v různých variacích na internetu tuna.

V nedávné době jste slavil úspěch s foografií takzvaného mračného mostu. Fotografie se objevila ve vysílání České televize a především vyhrála 3. místo v soutěži Evropské meteorologické společnosti Europhotometeo 2022. Jaký jste z toho měl pocit?

Je to pro mě samozřejmě obrovský úspěch. Tušil jsem, že ta fotografie je natolik povedená a snad úplně nezapadne, ale že uspěje v celoevropské konkurenci, to jsem nečekal. Už když mě v únoru oslovila Německá meteorologická společnost, že by ji chtěli použít do kalendáře pro rok 2023, považoval jsem to za neuvěřitelný úspěch. Když jsem pak viděl konkurenci v užším výběru soutěže, vůbec jsem na nějaké lepší umístění nepomyslel. Ale vyšlo to a od té doby se ta fotografie objevila v různých médiích, hlavně v zahraničí. Ozvala se mi třeba španělská veřejnoprávní televize, cestovatelské časopisy, našel jsem jí na mnoha meteorologických webech, v Česku o ní psaly deníky Blesk a Aha!. O tom, že se objevila v České televizi, jsem se dozvěděl až zpětně.

Co vše stálo za vznikem této fotografie?

U téhle fotografie mnohem víc než u jiných platí, že štěstí přeje připraveným. Jel jsem se podívat na místo svatby přátel, kterou jsem měl o pár týdnů později fotografovat. Díky tomu jsem měl u sebe veškerou fotovýbavu. Když jsem se pak vracel domů, hnala se za mnou obrovská bouřka a přede mnou se pomalu začínal stavět tenhle mračný most. Těsně předtím jsem se ještě zastavil pod Žernovem, odkud je nádherný výhled přes Rozkoš dál do kraje. Myslel jsem, že bych nafotil ženoucí se bouřku, ale ta nakonec tolik fotogenická nebyla. Když jsem se otočil a zjistil, že se most nerozpadl, ale dál se formuje, rychle jsem přejel o kus dál, abych měl co nejhezčí výhled. Na místní rozhlednu jsem to naštěstí nestihl, myslím si, že to místo bylo nakonec nejlepší, úplně bez rušivých věcí. Přede mnou se odehrávalo naprosto úchvatné divadlo. Slunce před západem a nad ním se klenul dokonalý mračný most. Věděl jsem, že moc času mít nebudu, ruce se mi klepaly tak, že jsem musel použít stativ. Ale povedlo se, věděl jsem, že si ve foťáku vezu poklad.

Po cestě mi jedna výjimečná fotografie o chvilku utekla, ale to už by asi bylo moc velké štěstí. Vzniklá fotografie je složená z více expozic a má přibližně 200 megapixelů. Až bude chvilku čas, nechám si jí vytisknout ve velkém formátu. Zajímavostí určitě je, že přesně ve chvíli, kdy jsem fotografoval onen most, na jižní Moravě řádilo tornádo, navíc v místech, odkud pocházela babička a dodnes tam žije část rodiny.

Která či které fotky z těch, které mohla vidět veřejnost, vám daly nejvíce úsilí pořídit?

Já bych řekl, že zrovna jedna z nejznámějších, zasněžený Trutnov, byla z těch, u kterých jsem obětoval přípravě nejvíc času. Chystal jsem se na ní tak dva tři týdny. To, že budu fotografovat z vyhlídky nad nemocnicí, mi bylo jasné od začátku. Je to podle mě nejkrásnější pohled na Trutnov vůbec. Krásné historické centrum s dominujícím kostelem v popředí z velké míry eliminuje novou zástavbu, hlavně sídliště. A všechno doplňuje silueta Krkonoš na pozadí.

Fotografie měla být použitá hlavně jako PF, chtěl jsem tedy, aby nebyla moc pochmurná, což se při blátivé zimě moc nedá. Čekal jsem tedy na sníh. Několikrát v průběhu každého dne jsem projížděl předpovědi počasí, občas jsem neúspěšně vyběhl na vyhlídku, abych zjistil, že podmínky nejsou dobré a z focení nic nebude. Pak se v předpovědi ukázalo, že by ten den večer a druhý den ráno mělo být počasí naprosto ideální. Dokonce to vypadalo, že by se měly i roztrhat mraky směrem ke Krkonoším. Navečer jsem tedy vyběhl na vyhlídku a naskytl se mi neskutečný pohled. Čerstvě napadaný sníh ještě nestačil na střechách domů roztát, veřejné osvětlení už svítilo, přestože ještě bylo poměrně světlo a téměř nefoukalo. Jen ty Krkonoše byly v mracích. Než jsem stačil všechno připravit, začalo mírně pršet, ale riskl jsem to. Chvilku po pořízení fotografie se už hodně setmělo a sníh začal odtávat a do rána už z něj nic nezbylo. Na jednu stranu jsem měl štěstí, ale bez přípravy a mnoha marných pokusů by to určitě nevyšlo.

V poslední době se snažím o fine art portréty, které jsou obrovsky náročné od nápadu přes samotné focení až po retuše a konečný výstup. Zatím jsem s učením na úplném začátku, takže mi jde vše pomalu, často se mi nezadaří a někdy neodhadnu svoje možnosti a schopnosti. Naštěstí mi značně pomáhá přítelkyně, která mě jednak dokáže vrátit na zem, a hlavně umí dát mým nápadům reálnou podobu. Je mnohem praktičtější než já.

Jste ten typ fotografa, který není nikdy stoprocentně spokojený s výsledkem své práce?

Kdyby jenom fotografa. Nikdy s ničím nejsem úplně spokojený. U fotografií to platí dvojnásob. Pak se na ně ale podívám s odstupem času a zjistím, že třeba úplně špatné nejsou. Ale myslím, že to je v pořádku, je to věc, která mě nutí se neustále zlepšovat, učit se. Mám pocit, že ve chvíli, kdy budu absolutně spokojený, s fotografováním seknu.

Jaké jsou podle vás mylné představy lidí o digitální fotografii?

Že jde kvalitu nahradit kvantitou. Dost často tomu podléhám i já. Pokud jste měl ve foťáku 36 snímků, musel jste nad každou expozicí mnohem víc přemýšlet. Nešlo prostě zmáčknout spoušť a nafotit na celý filmek jeden snímek. Navíc nebyla možnost si výsledek hned prohlédnout, byla to trochu loterie. To se digitálními fotoaparáty změnilo, ale je otázka, jestli to vedlo ke zvýšení kvality fotografií. Mám spoustu knih s fotografiemi z různých období a od různých autorů a přijde mi, že kvalita fotografií minimálně stagnuje. Ale pořád se samozřejmě objeví fotografie, ze kterých mi spadne brada.

Kdybyste se mohl do konce života živit pouze focením a mít tak veškerý čas na kreativní procesy s ním spojené, bylo by to něco, co by se vám zamlouvalo?

Být profesionálním fotografem je v současnosti obrovská řehole. Být jen hobby fotografem je pro mě obrovskou výhodou a luxusem. Když nemám chuť fotografovat, tak prostě nefotografuju, klidně i delší dobu. To bych si jako profesionál nemohl dovolit. Navíc mám jako „hobík“ plnou kontrolu nad výsledkem, nemusím si do něj nechat mluvit, přizpůsobovat ho podle požadavků nebo vkusu klienta. Ta svoboda je pro mě poměrně klíčová.

Je zde něco o čem již dlouhou dobu sníte, že nafotíte? Konkrétní snímek či série?

V nejbližší době, v červenci, chystám výstavu několika svých fotografií v prostorách restaurace U Gregorů v Nymburce. To bylo moje tajné přání docela dlouho. Ale nejsem typ člověka, co se někam tlačí, tak jsem vyčkával, jestli se třeba někdo neozve.

Po výstavě si chci chvilku od fotografování odpočinout a dodělat fotografie, hlavně portréty, co se mi nahromadily zpětně za rok a půl a nestačil jsem je zatím zpracovat. Najdou se tam určitě poklady.

A už delší dobu mám v hlavě jeden větší projekt, kde bych mohl uplatnit všechno, co jsem se zatím naučil. Prozrazovat nic nebudu, kdyby se náhodou nezadařilo, ale když to dopadne, bude to bomba. A v plánu na tento a příští rok mám tvorbu věčného kalendáře, na ten se moc těším, i když to bude docela náročné.

Co dělá fotograf, když má splín?

Nevím, co dělá fotograf, ale já, pokud mám peníze, nakupuju techniku. A když peníze nemám, tak se koukám, jakou techniku bych si koupil. Nebo si kupuju knížky. Naštěstí nemívám splín moc často.