Těší mě, když vidím, že se pacient zbaví strachu ze zubního lékaře

Pan David Aichler je trutnovským zubním lékařem s vlastní praxí – denTu s.r.o. Když jsem k němu poprvé přišel jako pacient, překvapil mě jeho lidský a profesionální přístup. Ačkoliv jsem kovářova kobyla a k lékaři chodím jednou za dekádu, je to lékař, ke kterému se těším, a to jsem se zubařům pěkných pár roků kvůli špatné zkušenosti vyhýbal obloukem.

Co byste o sobě pro začátek pověděl?

Jsem naplavenina (úsměvně). Přestěhoval jsem se do Trutnova za manželkou po vysoké škole v roce 2010 a původem jsem z Litoměřic ze severních Čech. Studoval jsem zubní lékařství v Hradci Králové, kde jsem v roce 2006 poznal svoji manželku. Máme spolu dvě děti – pětiletou Elišku a tříletého Tomáška, takže si užívám naplno rodinný život a pracovní vytížení (úsměvně).

Strašně rád jezdím na horském kole a mám rád hory, především na tom kole. Teď ale většinu času věnuji dětem. Zatím jsou ve věku, kdy je jako rodiče ještě zajímáme, takže si to musíme užít, než to bude za pár let přesně obráceně. (směje se)

Co vás přivedlo k tomu stát se zubařem?

Tatínek i dědeček byli praktickými lékaři, takže lékařství bylo v rodině a mně se to povolání hrozně líbilo a od malička se mi líbily přírodní vědy, takže jsem se ani nerozmýšlel nad něčím jiným. Chtěl jsem původně studovat všeobecné lékařství, ale když se naskytla možnost jít na zubní lékařství, zvolil jsem to. Zdála se mi zajímavá právě ta kombinace vědění a manuální šikovnosti. Dohromady mi to sedlo a jsem rád, že jsem se tak rozhodl.

A jak na svá vysokoškolská léta vzpomínáte?

Vzpomínám na ně rád, protože to byly roky, kdy sice nebylo příliš volného času, ale člověk, když už nějaký volný čas měl, měl ho pro sebe. Nevím ale, jestli bych se chtěl vrátit ke všem těm zkouškám, k těm hodinám a týdnům prosezeným na zadku, hlavně k prvním dvěma rokům, kdy jsme se prakticky neodlepili od učebnic a z poslucháren (úsměvně)

InzerceReklama Kovarstvi Vydra

Jak takový běžný den zubaře probíhá?

Ráno přijdu do práce, dám si snídani, sestřička připraví vše, co je potřeba a pak se „pustím“ do objednaných pacientů. Záleží, jaká je skladba výkonů. Pokud preventivní prohlídka, je to záležitost deseti až patnácti minut. Když máme nějaký složitější zákrok, ošetřujeme kanálky, připravujeme zuby na můstky a podobně, tak to je pacient klidně na dvě hodiny. Pracuje se většinou do oběda, kdy máme půl hodiny pauzu a pak „jedeme dál“ do tří nebo čtyř hodin.

Co se týče nějaké administrativy, tu dělám spíše po večerech. Je jí docela dost, a právě z toho důvodu jsme letos zaměstnali recepční, která nám pomáhá s objednáváním materiálů, pacientů, telefony, placením a spoustou dalších věcí.

Je podle vás zubařů v Česku málo, nebo jich je dostatek?

Podle údajů, které jsou k dispozici, nebylo zubařů nikdy víc než v současné době. Nicméně díky tomu, že pacientů vyžadujících kvalitní, tím pádem časově náročnou, zubní péči je více, tak to vypadá, že nás je málo. Samozřejmě pořád je zde rezerva a mohlo by nás být víc. Velkým problémem je věková skladba zubařského stavu – tak jako populace dochází k jeho stárnutí.

Díval jsem se, že školy nabírají na zubní lékařství opravdu málo studentů.

Je to tak a zájem je obrovský. Hlásí se třeba pět set lidí a z toho jich vezmou jen třicet.

Školy by nějakou tu kapacitu navíc mít mohly. Co tak mám známé na fakultách, je to především problém personální. Nejsou lidi, co by učili. Dále zubní lékařství je hodně nákladný obor na hlavu studenta pro stát, snad po veterině druhý nejdražší obor na studia, protože je v něm spousta praktické výuky, která potřebuje dané vybavení a prostory a aktuálně je to podfinancované. Muselo by být daleko více peněz, aby školy mohly expandovat a náležitě ohodnotit další učitele.

Když se budeme bavit o hradecké fakultě, spousta absolventů, co by později ráda na školách učila a předávala vědomosti dál, si nakonec vybere jít do „privátu“, kde si vydělají více a nikdo je nebude „buzerovat“. Bohužel, co jsem slyšel, funguje to tak i na jiných školách.

Zubaři jsou považováni za bohaté lidi. Platí to vždycky?

Ne, to už je dávno přežitý mýtus. (směje se)

Ale Arteona před ordinací máte hezkého. (úsměvně)

Ten není můj, ten tam parkuje, tuším, pan projektant z vedlejší kanceláře. (směje se)

Rozhodně se nemám špatně, nicméně když u zubaře necháte peníze za nějaký zákrok, tak co nám zubařům zůstane, to je zlomek, protože provozování praxe našeho typu je strašně nákladné. Musíme platit nájem, pak splatit veškeré vybavení, vyplácet zaměstnance, materiál také něco stojí a ve výsledku jsem úplně někde „jinde“.

Shodou okolností, moje účetní mi před půl rokem říkala: „To jsem si myslela, že se zubaři mají teda líp.“ (směje se)

Samozřejmě záleží, jakou máte skladbu výkonů a jak jste poctivý, protože vše se dá samozřejmě „ošulit“, ale my se snažíme dělat věci poctivě a snažíme se ceny nastavit tak, aby si to pacienti mohli dovolit, ale my mohli zároveň fungovat. V každém oboru podnikání můžete být nepoctivý a vydělat si spoustu peněz, ale kvalita tomu nemusí odpovídat a naopak, můžete být poctivý, ale špatně si to spočítáte a nemusíte vydělávat víc než je mzda průměrného zaměstnance ve fabrice.

Je to otázka politiky

Jaké je procento zubařů, kteří pracují na sebe?

Úplné procento netuším, nicméně těch, co nemají vůbec žádnou smlouvu s pojišťovnou, je méně. Většina nesmluvních praxí sídlí převážně ve větších městech, kde jsou pacienti movitější a mohou si to dovolit.

A vy máte jakožto soukromý zubař nějakou smlouvu s pojišťovnou?

Kromě zaměstnanců fakultních nemocnic jsou vlastně všichni zubní lékaři soukromníci. My a další stomatologové, co se to snaží dělat poctivě a zároveň dopřát pacientům možnost mít něco „na pojišťovnu“, tak smlouvu s pojišťovnou máme. Je v tom ale háček. Co pojišťovna hradí tak nějak rozumně a není to tolik prodělečné, to na pojišťovnu pacientům vykážeme a nechceme žádné peníze od pacienta, ať už to je preventivní prohlídka, anestezie, rentgen. Když se však dělají složitější věci, například pěkná bílá vyplň, ošetření kanálku, hezká korunka, tak už musíme od tech pacientů peníze chtít.

Pojišťovna vám dá to málo, nebo vám nedá nic a vy si musíte od pacienta říct o celou částku. Nemůžete to udělat tak, že si řeknete: „Vy mi dáte pět set a čtyři sta mi dá pojišťovna.“ Nejde to složit bohužel dohromady. Takhle to funguje, pokud vím, na Slovensku a u nás je to vlastně nelegální.

Je to špatně nastavený systém?

Je to špatně nastavené. Obecně je to otázka politiky a naše politická prezentace se témat zdravotnictví bojí. Stačí si vzpomenout, co tehdy udělaly s preferencemi třicetikorunové poplatky ze strany pravice – věc, která fungovala úžasně. Díky tomu, že je můj tatínek praktik, tak vím, že babičky si už nechodily jen tak popovídat a neodkláněly ho od opravdové práce a přišly jen, když opravdu potřebovaly. Pak přišla levice s tím, že je zruší a vyhrála na tom volby.

Žádný zubní lékař vám neudělá, když se nebavíme o variantě „za čtvrt hodiny jste venku“ plombu za peníze od pojišťovny „zadarmo“.  Ze zákona musíme mít spočítanou minutovou kalkulaci a podle ní víme, kolik bychom měli vydělat za minutu naší práce, abychom byli rentabilní a díky tomu, že pak víme, jak dlouho jednotlivé výkony trvají, tak si spočítáme, kolik by měl daný výkon stát.

Aktuálně máme minutovou kalkulaci kolem 45 Kč. Když pracuji hodinu, tak si musím říct zhruba 2 500 Kč. Za tu hodinu se toho stihne docela dost, ale plomba hodinu trvat může, když je velká. Teď si vezměte, že byste si od pojišťovny vzal 450 Kč. Tak to můžete za dva měsíce zavřít. Nebo to můžete udělat tak, že za tu hodinu vyřídíte čtyři pacienty, ale nemůžeme se pak bavit o kvalitě a tím pádem životnosti.

Za sebe musím říct, že v minulosti pro mě byly návštěvy zubaře tabu. Zažil jsem nehezký přístup a nevyřešené potíže se zuby. Když jsem začal chodit k vám, můj přístup se změnil.

O tom to je. Mě ta práce pak těší, když vidím, že se pacient zbaví strachu ze zubního lékaře. Je to pro mě odměna za práci, když vidím, že ten vztah pacienta k naší profesi změním. To je to nejlepší, co může být. Také se tím do budoucna bráním vyhoření.

Je to o tom, že nejedeme na kvantitu, ale kvalitu, která však musí jít ruku v ruce s nějakými financemi. Když se bavíme o zdravotnictví, pořád je to obchod a je to práce, která vás musí uživit a musíte si spočítat, kolik vynaložíte měsíčně a když to nepokryjete, tak rodinu nenakrmíte. Je to dosti ožehavé téma. Mluví se o tom trošku tak nějak v jinotajích, politici pořád mlží a náš ministr zdravotnictví, a nejen ten, se tváří, jak se pořád všechno zlepšuje. Co říká z devadesáti procent není pravda. Nedávno se řešily mzdy lékařů v nemocnicích, kdy vydali nějakou tabulku, kolik vydělá průměrně lékař…

…ale průměr neurčuje, jak se věci doopravdy mají.

Přesně tak.

Nedávno jsem narazil na článek pojednávající o tom, že například ambulantní péče funguje díky tomu, že se porušuje zákoník práce a jakožto zdravotník nemůžu nesouhlasit.

Kdyby přišla kontrola, která by to chtěla reálně dodržovat, tak to tady můžou zavřít. Je to smutné, je to tak a potom se lidem těžko vysvětluje něco, když ministr řekne něco takového. To je rána pod pás.

Co by podle vás ve vašem oboru stálo za změnu, co se týče z hlediska nějaké legislativy?

Bylo by dobré, kdyby peníze směřovaly do věcí, které jsou nezbytné. Teď se dávají takové malé příspěvky, třeba právě na ty plomby, ale jak jsem vám říkal, chcete-li to udělat kvalitně, ve výsledku si o to musíte říct od pacienta, protože ta částka nejde rozdělit.

Radši by se měly dostatečně zaplatit výkony, které jsou opravdu nezbytné, ať už to je extrakce (pozn. trhání zubů), totální náhrady u pacientů, kteří nemají žádné zuby, ošetření důchodců a dětí. Zrovna děti jsou strašně podfinancované a těžko se vám vysvětluje rodičům, že ty dětské zuby potřebují spravit a že za to je potřeba dát nějaké peníze. Oni si často řeknou: „Stejně jim vypadnou“.

Také by se mi líbil příspěvek na zubní péči tak, jak je tomu na Slovensku a podmínil bych to preventivními prohlídkami, což dle zkušeností funguje.

Je toho více, ale to by bylo na jinou debatu…

Dobrý základ je navštívit dentální hygienistku

Co vaši pacienti nejčastěji zanedbávají?

Prevenci, ale je to člověk od člověka. Máte pacienta, který příjde poprvé, má špatně vyčištěné zuby, spoustu z nich na spravení a vy se ke každému postavíte stejně, na začátku ho vyšetříte, vše mu ukážete a vysvětlíte, tak někdo se okamžitě chytne, začne perfektně čistit a chodit na spravení, pak chodí další roky na prevence a má stále perfektně vyčištěno. Další je skupina pacientů, co se ze začátku chytne, spravíme to a pak chodí dál tak jako jednou ano, jednou ne, úroveň hygieny postupně klesá a obloukem se vracíme na ten neslavný začátek.

Kdybych mohl něco já sám změnit na pacientech, byla by to právě pečlivost v orální hygieně. Není nic horšího, než když vidím zkázu naší práce vlivem toho, že se pacient o chrup nestará. Přitom zuby si můžete uchovat až do stáří.

Pokud se bavíme o nějakém komplexním řešení „napevno“, bavíme se o částkách ve výši statisíců. Zubní implantáty jsou drahé, především čas a odbornost zubního lékaře, laboratoře, která to musí vyrobit – je to dost nákladné. Jsou za tím desítky hodin práce na super drahých přístrojích, v laboratoři a personálu. Není to o tom, že bychom chtěli jezdit v Mercedesu a bydlet ve větším baráku na Červeňáku, ale celá práce, aby nějak vypadala a léta vydržela, tak to stojí velké množství peněz. No a když by od malička byla podchycena prevence, člověk by se do situace, kdy musí takové částky vynaložit, ani nedostal.

Co je u vás za práci, kterou běžný člověk nemůže vidět a tím pádem to nedocenit?

Zrovna u nás to je prakticky většina práce, protože lidé vidí jen tu slupku – ten pěkný bílý zub. Ale to, co se děje předtím a během toho, to už okem laika vidět není.

Dám příklad na ošetření kořenových kanálků. Vezměte si stoličku, kaz vám ji zkazí natolik že se dostane až do nervu a zub odumře. Potřebujete tak ošetřit kanálky, což u stoličky jsou často čtyři a vy tak musíte ty kanálky kvalitně rozšířit, vyčistit, vypláchnout, vydezinfikovat a zaplnit. To děláte klidně hodinu a půl a pacient, když se pak na zub koukne, tak to nevidí a nemůže v pravém slova smyslu docenit, že jste práci udělal o X procent lépe než někdo, kdo to udělá za poloviční nebo ještě za kratší čas. Pozná to v peněžence a v dlouhodobém horizontu, protože když práci neuděláte dobře, zub se za rok nebo za dva ozve. Někdy i dříve.

Obyčejný nebo elektrický kartáček? Celkově – co je zbytečnost a co je dobrý základ?

Dobrý základ je navštívit dentální hygienistku. Ta vám po zhodnocení vaší techniky řekne, jak vám to jde a určí, co je pro vás lepší. Pro někoho opravdu může být lepší elektrický kartáček, ale pro někoho to může být neštěstí.

Zlatý standard je klasický kartáček s rovně střiženými štětinami, hodně jemný, měkký, aby se člověk nezraňoval a správná technika. Pak samozřejmě mezizubní kartáček, ale zpátky k otázce – do nedávna jsem byl celkem odpůrcem elektrických kartáčků. Většina, co se prodávala, byla tvrdá, kmity agresivní a člověk, když s tím neuměl, tak si mohl ublížit. Teď už se však objevují sonické kartáčky, s nimiž je čištění jemnější a štětiny bývají měkčí, takže když máte správnou techniku, tak si neublížíte.

Co je však zbytečné, je zubní sprcha, která je často jako přídavek k tomu elektrickému kartáčku. Má to čistit mezizubní prostory, ale nevyčistí je od toho, co potřebujete. Možná vás zbaví zbytků jídla, které stejně nemají kazivý potenciál, ale od zubního povlaku zuby proudem vody neočistíte. Ten proud by musel být natolik silný, že by vám to sundalo i dásně, aby to mělo účinek. (úsměvně)

Co říkáte na seriózně působící reklamy v televizi, kdy sedí zubař v ordinaci a doporučuje tu a tu zubní pastu?

Obecně pasty, které mají účinek na citlivé zuby, jsou jednou z mála věcí, co celkem fungují. Jinak zbytek je marketing a tam je pravdy málo. Určitě nevěřte reklamám na ústní vody a nevěřte reklamám na pasty, které vám mají samy od sebe zabránit kažení zubů, protože když si neumíte vyčistit zuby bez pasty, tak pasta vůbec nic nezachrání. Já si většinou zuby čistím také bez pasty. To mechanické očištění je daleko důležitější.

A co bělení zubů a volně dostupné preparáty?

Ty volně dostupné vám nevybělí zuby vůbec. Aby to mělo nějakou účinnost, koncentrace aktivní látky musí mít určitou úroveň a volně dostupné preparáty jí nedosahují. Jsou to vyhozené peníze. Teprve preparáty, ke kterým se dostane zubař a dentální hygienistka, mají účinek, a když se užívají v souladu s doporučením, nemají žádný negativní vliv, jak se občas povídá.

Jak to máte doma s dětmi a čištěním zubů u nich?

Vidíme, jak to dopadá, když se to nedělá a nebo dělá špatně. U dětí by se měly zuby ideálně již od prvního prořezaného zoubku čistit, protože jakmile zub prořeže do úst, začne se na něm tvořit plak.

Dětem zuby od malička čistíme. Samozřejmě se jim to nelíbilo, to je normální, ale spousta rodičů se nechává odradit, když vidí, že miminko pláče. Zuby přestanou čistit, protože mu „nechtějí ubližovat“. Jenže ono nepláče, protože by ho to bolelo, ale proto, že se mu to nelíbí. Ideální je dvakrát denně, ale bohatě to stačí jednou denně před spaním a pořádně.

U nás doma to funguje tak, že děti necháme vyčistit si zuby samotné a pak vezmeme kartáček a dočišťujeme. To probíhá tak, že nám položí hlavu do klína, dívají se jedním okem na nás, druhým okem na pohádku a čistíme. Takový každovečerní rituál na dvě minuty.

A stačí u dětí jenom čištění kartáčkem?

Jakmile prořežou kolem druhého roku stoličky, tak kolem třetího mezi sebou vytvoří kontakt a je třeba začít čistit i mezizubí, a to buď zubní nití, nebo lépe mezizubním kartáčkem. To je místo, kde se zuby kazí nejvíce. Když to rodičům vysvětluji, koukají na mě někdy, jako kdybych spadl z višně. (úsměvně) Tak jim ukážu, jak na to. Děti nic nebolí, když se to dělá správně. Když to neděláte, tak vezměte jed na to, že 80 % dětí kolem čtvrtého a pátého roku bude mít v mezizubí kaz.

My jsme byli u našich dětí důslední. První rok křičely a po roce zjistily, že přes to nejede vlak, tak přestaly a teď  nemají problém. (úsměvně) Čím dřív, tím líp. Děti si velmi dobře zvyknou a rodiče s tím nemusí později zápasit. Není to o žádných fíglech. Je to zvyk, který když si v mládí vytvoří, tak jim zůstane. Nám se občas stane že zapomeneme na dočištění a děti se samy připomenou. Je to o pravidelnosti a důslednosti. Když nepolevíte, dítě to vezme za své.

Čím se v životě řídíte?

Řídím se heslem „S poctivostí nejdál dojdeš“ a snažím se to vštěpovat i svým dětem. Upřímnost, otevřenost a poctivost. Tak, jak mě to naučili moji rodiče.