Říkal jsem si: „Teď mě někdo uvidí, jak jdu do kostela, to bude ostuda!“

Při vyřčení slova kněz či kazatel si většina z vás určitě představí konzervativní postavu s názory a pohledem na svět odporujícími moderním poznatkům. Křesťanská víra v Boha se u nás, zdá se, považuje za přežitek minulých století. Přeci jen jsme „státem bezvěrců“ a v Boha věří ve většině případů už jen naši prarodiče (či rodiče, je-li vám více let). Stereotypní představu o tomto povolání mi však pan Jiří Koun z Církve adventistů sedmého dne svým poutavým povídáním zcela zbořil.

Dovolím si zde výjimečně víc, než běžný úvod. Na vydání tohoto rozhovoru jsem se strašně těšil a jsem rád, že po delší době konečně spatřil světlo světa (rozhovor se uskutečnil loni na podzim). Ač jsem ateista, nebo spíše agnostik, jak v druhé části říká pan Koun, jsou mi náboženská témata blízká. Nechci ale vzbudit dojem, že vás čeká nudné teologické učení. Naopak, čeká vás hned po úvodním povídání o víře adventistů hezké čtení o cestě k víře a o tom, jak víra je a může být v běžném životě praktickým vnitřním pomocníkem.

V druhé části, která vyjde později, vás čeká povídání o víře u nás v Česku, manželství, rodině, otázce mužství, registrovaných partnerstvích a o tom, co chybí společnosti jako takové a mohlo by jí prospět.

Zřejmě to bude mým vnitřním přesvědčením, které jsem si v sobě za léta vybudoval, shodující se ve většině věcech s tím, co bylo z jeho úst u kávy vyřčeno a zároveň příběhem z dospívání, který mi v určitých aspektech připomínal ten můj, ale na ty necelé dvě hodiny povídání mě opustil můj všudypřítomný a již docela dobře vyvinutý cynismus (což v mých 23 letech asi nebude příliš zdravé, ale co nadělám). Opravdu, byl jsem z toho tehdy nadšený. Pane Koune, bylo mi radostí s Vámi vést rozhovor. Děkuji!

Rozhovor na pokračování – první část

Úvod do adventismu

Co byste o sobě pro začátek pověděl?

Jmenuji se Jiří Koun a jsem původem z Děčína. Mám dvě krásné děti, krásnou manželku a jsem kazatelem Církve adventistů sedmého dne. Lidé mé povolání spíš znají pod názvem farář nebo kněz, ale u nás nejsou kněží jako v katolické církvi. Náplní mé práce jsou různé věci – podle potřeb sboru a okolí, ale také podle toho, co kazatel vnímá za potřebné a důležité. Samozřejmě jsou to kázání, která mám jednou týdně, pastorační návštěvy, akce pro děti a mládež nebo přednášky na různá témata. Také moc rád učím angličtinu.

Zálib mám docela hodně. Co se týká těch intelektuálnějších, mám rád filozofii, teologii, historii, psychologii a docela mě zajímá i politika, kde se podle mě spousta věcí spojuje. Dále mám rád sport. Nejradši florbal. Rád čtu a hraju na kytaru. Také mám rád počítače. Miluju práci s mladými a s dětmi. Mám hodně rád letní tábory, kam jezdím každý rok jako vedoucí nebo jako „bojovkář“. Další můj koníček jsou deskové hry, jako třeba osadníci z Katanu, ale klidně i složitější. I proto rád vymýšlím hry na tábor.

InzerceReklama Kovarstvi Vydra

Jaký je rozdíl mezi adventisty a římskokatolickou církví?

Základní rozdíl je v tom, že se hlásíme k reformaci – podobně jako většina protestantských církví v ČR. Pod pojmem reformace si člověk může představit jména jako Hus, Luther, Kalvín, Zwingli a podobně. Základem protestantismu je víra, že člověk je spasen Boží milostí, ne náboženskými úkony. Většinu naší nauky máme společnou jak s katolíky, tak s protestanty, ale s protestanty toho máme společného více.

Jsme také součástí proudu, kterému se říká evangelikalismus, což jsou mladší církve, které vznikly většinou v novověku. Co se týká evangelikálního dědictví, klademe větší důraz na osobní zbožnost, důraz na studium Bible nebo například na to, že nekřtíme děti po narození, ale v dospělosti. Jako adventisté máme další specifika, která nás odlišují od ostatních evangelikálních církví, jako jsou například Církev bratrská, Metodisté, Baptisté, Křesťanské společenství a podobně.

Co máme jedinečného je, že chodíme do sboru, my tomu většinou neříkáme kostel, v sobotu, a ne v neděli. Bereme vážně to, co je v desateru – čtvrté přikázání. Podobně jako židé chodí do synagogy v sobotu, tak my chceme navázat na to, že křesťanství je pokračovatelem židovství a chodíme do sboru v sobotu.

„V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej.“

Úryvek ze čtvrtého přikázání

Je to ukázka pocty k judaismu?

Částečně ano, já to vnímám mimo jiné také jako připomínku židovských kořenů křesťanství. Nedá se však říct, že to byl hlavní důvod, proč se sobota dostala do naší teologie. Spíš naši zakladatelé chtěli ty věci dělat co nejvíce podle Bible. V 19. století, kdy naše církev na Západě vznikala, byli v USA baptisté sedmého dne, kteří také světili sobotu a naši zakladatelé v rozhovorech s nimi došli k názoru, že v tom mají pravdu. Že sedmým dnem, o kterém se píše v desateru, je vlastně sobota, že o neděli se nikde v Bibli přímo nepíše, a tak by se do kostela mělo chodit v sobotu.

Zmiňoval jste, že vaše církev vznikla kolem 19. století. Je zde nějaká významná postava, která stála za vznikem adventistů?

Vzniku naší církve předcházelo tzv. mileritské hnutí, které bylo součástí takzvaného druhého náboženského probuzení v Americe. Na počátku tohoto hnutí byl člověk jménem William Miller, který na základě svých výpočtů toho, jak rozuměl Bibli, především dle knihy Daniel a Zjevení, určil, že by v roce 1843 měl přijít Kristus a konec světa, jak ho známe. K jeho hnutí přidávalo dost lidí z různých církví. Když v roce 1843 Kristus nepřišel, Miller své výpočty přehodnotil a stanovil konec světa na rok 1844, což se také nestalo. To bylo takzvané „velké zklamání“, kdy se hnutí rozpadlo. Většina bývalých mileritů se vrátila do svých církví, ale někteří z těch, kteří byli původně milerity, to vnímali tak, že to, co prožili, bylo nějakým způsobem vedené Bohem, a proto se rozhodli založit hnutí, ze kterého v roce 1863 vznikla naše církev. Začali to především tři lidé – bývalí milerité. Manželé Whiteovi, především Ellen Whiteová, která je pro naši církev jednou z nejdůležitějších figur, a pak ještě Joseph Bates.

To je naše dědictví, ale od té doby už jako církev takovéto věci, datum konce světa a podobně, nepočítáme. To je spíš dědictví minulosti. Dnes to chápeme tak, že není na nás, abychom podobné věci počítali, protože v Bibli je napsáno, že ani Ježíš nevěděl, kdy se to má stát. (úsměvně)

Cesta k víře

Jak probíhala vaše cesta k víře? Byla v rodině, nebo jste se k ní dopracoval v průběhu svého života?

Vyrůstal jsem v ateistické rodině a o nikom ze své rodiny nevím, že by byl aktivním křesťanem, i když nějaký vztah k duchovnu tam byl.

Jako malý jsem býval často nemocný a doktoři nemohli přijít na to, proč. Prarodiče mě přivedli k jednomu léčiteli, jmenoval se Paseka a bydlel ve Svratce u Sázavy. Docela známý léčitel, jezdili za ním i komunističtí pohlaváři. Řekl mi, že mám špatnou ledvinu a že bych měl za ním časem přijít, že taky budu mít takové léčitelské schopnosti.

Rodičům se to zalíbilo a chtěli, abych byl něco jako senzibil. To byl okamžik, kdy jsem jako dítě začínal přemýšlet o nějakém duchovnu, byť dnes se na to dívám trošku jinak.

Skepticky?

Jsem dnes mnohem větší skeptik.

Kolik vám tehdy bylo?

Chodil jsem na první stupeň a byl jsem u něj dvakrát, možná třikrát. S ledvinami měl asi pravdu, protože pak jsem s nimi byl léčen. Předepsal mi nějaké urologické čaje a pak jsem se z toho dostal.

Když jsem byl starší, začal jsem se duchovně hledat, ale spíš jsem vždy sympatizoval s východními naukami a trochu i s ezoterikou a mysticismem. Potom, díky trochu divoké pubertě a všemu kolem, jsem začal hledat něco, co by mi pomohlo v praktickém životě, ale mystické nauky mi nějak nepomáhaly. Musím říct, že jsem se časem dostal do jakési psychospirituální krize. Vyzkoušel jsem hodně různých směrů a náboženství. Nejdéle jsem byl buddhista a asi rok a půl jsem praktikoval zenový buddhismus. Vnitřní klid však stále nepřicházel, a tak jsem hledal něco, co by mi nějakým způsobem pomohlo. Proto jsem asi ve 21 letech jel za Pasekou pro radu.

Svěřil jsem se mu, že jsem na tom psychicky a duchovně ne zrovna dobře, a že bych potřeboval poradit. Zeptal se mě, jestli jsem pokřtěný, což mě překvapilo. Říkal jsem mu, že mě lákají spíše východní náboženství. On byl katolík a na to mi odvětil, že východní náboženství jsou pro lidi z Východu a já jsem ze Západu a měl bych být křesťanem. (úsměvně) To bylo poprvé, co jsem začal přemýšlet o křesťanství. Tehdy se přede mnou pomodlil – žalm 23.

Hospodin jest můj pastýř,
nebudu míti nedostatku.


Na pastvách zelených pase mne,
k vodám tichým mne přivodí.


Duši mou občerstvuje,
vodí mne po stezkách spravedlnosti pro jméno své.


Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti,
nebudu se báti zlého, nebo ty se mnou jsi;
prut tvůj a hůl tvá, toť mne potěšuje.


Strojíš stůl před obličejem mým naproti mým nepřátelům,
pomazuješ olejem hlavy mé, kalich můj [naléváš], až oplývá.


Nadto i dobrota a milosrdenství následovati mne budou po všecky dny života mého,

a přebývati budu v domě Hospodinově za dlouhé časy.

Žalm 23

Říkal jsem si: „To je zajímavý, to jsem z Bible nikdy neslyšel.“ Časem jsem si zapamatoval otčenáš a vždy když jsem chodil okolo kostela, pomodlil jsem se a nějak to ve mně vzbuzovalo klid. Říkal jsem si, že jsem konečně našel nějaký klid a časem mě napadlo, že bych měl zkusit zajít do kostela. Strašně jsem se ale styděl a bál se, že mě někdo uvidí. Nikdo z mých kamarádů ani z rodiny nebyl věřící.

Vnímal jste to jako případné stigma v tom věku?

Nojo, protože jsem si říkal: „Teď mě někdo uvidí, jak jdu do kostela, to bude ostuda!“ (úsměvně) Bylo to něco podobného, jako kdyby mě někdo viděl jít k psychiatrovi. Dal bych tím najevo, že mám nějaké problémy. Nevěděl jsem, jak tam jít a bál jsem se tam přijít sám. Nikdy předtím jsem nebyl v kostele na bohoslužbě a nevěděl jsem, co se tam vůbec odehrává.

Jeden kamarád mi později řekl, že se chce podívat do sboru adventistů. Dohodli jsme se, že tam půjdeme spolu. Tehdy se u nás v Děčíně adventisté scházeli v Církvi husitské. Čekal jsem na něj, ale nepřišel. Uviděl jsem na ulici nějakého známého, tak jsem šel radši dál, aby si nemyslel, že chci vejít do modlitebny. Podruhé ten kamarád také nepřišel, a když nepřišel napotřetí, už jsem do modlitebny vešel sám a docela se mi tam líbilo. Ti lidé byli zvláštní, ale líbilo se mi, že se k sobě chovali hezky a s úctou, což je možná drobnost, ale pro mě to v tu chvíli drobnost nebyla. Asi po půl roce, kdy jsem ještě hodně zápolil, zda chci být buddhista nebo křesťan, jsem se rozhodl, že budu křesťanem a začal jsem asi v roce 2003 chodit do sboru. Tak jsem se stal křesťanem.

Zájem o ostatní náboženství mě však nepustil, proto jsem studoval. Nejprve teologii na naší teologické škole a poté navazující magisterské studium na Husově teologické fakultě Univerzity Karlovy, obory teologie a religionistika. Dodneška mám úctu k ostatním náboženstvím, obzvláště pokud vnímám některé jejich prvky jako přínosné. A i díky studiu religionistiky vím dnes o ostatních náboženstvích víc než dříve, byť je to třeba z vnějšku.

Víra v běžném životě

A jak vás vaše víra ovlivňuje v běžném životě?

Už nad tím moc nepřemýšlím. Je to pro mě zvyk, v dobrém slova smyslu, ale projevuje se to asi hlavně tím, že se snažím být dobrý člověk. Je to snaha, která má často daleko k dokonalosti, vnímám tu neustálou Ježíšovu výzvu, která je v Bibli, nechat se Bohem každý den proměňovat k lepšímu. Tohle se, v ideálním případě, projevuje v tom, jak se chovám k rodině nebo k lidem okolo sebe. Uvědomuji si, že Ježíš nastavil určité standardy v chování vůči lidem a světu kolem nás. A když ty standardy holt nesplním, tak to nevnímám, že Bůh je nějaký policista nade mnou, ale říkám si: „Tak tohle jsem nemusel zrovna dělat nebo říkat“. Hodnoty, které v křesťanství vnímám jako nosné, tak se snažím, aby byly nosné i v mém životě. Třeba umět odpouštět druhým lidem. Žít co nejlíp.

Jak říkal Kristus, chovejte se k ostatním, tak jak chcete, aby se oni chovali k vám?

Ano, to je to zlaté pravidlo. A samozřejmě jsou zde další věci, které se snažím dělat nebo nedělat. Třeba se nechodím někam opíjet, protože to není zrovna to, co by Ježíš doporučoval.

Máte nějaké restrikce v životním stylu? Například jako židé nejedí vepřové?

Další zvláštnost naší církve je, že doporučujeme nejíst vepřové na základě toho, co je ve Starém zákoně, ale nemáme to tak striktní jako muslimové nebo židé. Je to spíš doporučení. Poté doporučujeme vůbec nepít alkohol. I když v Bibli není přímo zákaz alkoholu, píše se tam, že se nemáme opíjet. Protože naše církev vznikala v době, kdy v Americe byl velký problém s alkoholismem, tak přijala úplnou abstinenci. Ale je to spíše věc disciplíny. Není to něco, co by nás spasilo. Další věc, čím se jako adventisté vyznačujeme, je důraz na zdravý životní styl. Člověk by neměl ani kouřit či používat omamné látky.

Dřív to vše bylo bráno mnohem přísněji. Dnes se snažíme upozornit na to, že to, co nás zachraňuje, je boží milost, ale tohle jsou doporučení, která jako církev dáváme – aby se nám lépe žilo a nedělali jsme Bohu ostudu. Nepít, nekouřit, nefetovat. (úsměvně)

Přijde mi, že z vaší víry je vám nejbližší to, jaké vám dává do života hodnoty. Je tomu tak?

Musím říct, že ano, ale především vnímám, že ať se děje cokoliv, tak nikdy nejsem sám. Můžu se kdykoliv pomodlit, věřím a vnímám, že Bůh je se mnou, i když se třeba nedaří.

Další věc, co mě trochu děsila, než jsem se stal věřícím a zabýval se mysticismem, byla představa, že jsem v tom duchovním světě na vše sám a že si vše duchovně musím zařídit sám. Když mi nějaký senzibil řekl, že mám špatnou krční čakru, tak jsem nevěděl, co mám dělat a kupoval jsem si různé amulety a takové věci. Mě i lidi, co jsem znal, to třeba psychicky poškodilo, protože se báli různých bytostí, démonů a takových věcí. Pro mě bylo hodně uvolňující přesvědčení, že když věřím v Krista, tak se těmito věcmi nemusím zabývat. Ta víra mi přinesla větší zjednodušení života. Věřím, cítím a vnímám to na té psychospirituální úrovni, že mi to přineslo klid. Nemusím se takovými věcmi zabývat, řešit energie a další věci.

Dala vám jak řád, tak i vnitřní klid a jistotu v životě. Jak bych to nazval… pevný bod?

Ano, pevný bod. To je ono.

Jednou když jsem stopoval, svezl mě mladík v mém věku. Patřil ke Svědkům Jehovovým. V minulosti lítal v drogách. Jak bral, tak i prodával a teprve víra ho zachránila. To mě přivedlo k názoru, že ačkoli pohledy na náboženství můžou být negativní, tak v tom vidím pozitivum právě pevného bodu v životě, který dnes spoustě lidem schází.

Tohle také vnímám. Zároveň další věcí víry je, že na víru v Boha se dají „zavěsit“ všechny věci, co se mi líbily už předtím, když jsem ještě nebyl křesťanem. Především hodnoty. Čeho si dodnes cením na buddhismu je, že zdůrazňuje soucit a altruismus. To vnímám jako hodně pozitivní přínos buddhismu, ale v křesťanství je to také.

Ale není to v něm tak známé.

To vnímám jako problém dodneška. Církve tím, že jejich počátek je v minulosti, kdy řešily problémy tehdejší doby, si tyto problémy často nesou s sebou až do dnes ve své tradici a teologii. A tak dodnes někdy zdůrazňují věci, které pro dnešního člověka nejsou tolik důležité a někdy se mezi sebou hádají o nějakých dogmatických bodech, kterým obyčejní lidé nerozumí. Ale co mě zaujalo, v Bibli je spousta aktuálních věcí a právě i hodnot, které se mi líbily v ostatních náboženstvích.

Nedávno jsem četl Masaryka a hrozně se mi líbí jeho přístup ke křesťanství.

Hovory s TGM?

Jak ta první půlka, tak i druhá půlka, kde vypráví o dějinách filozofie a o svém vztahu k náboženství. Musím říct, že je to v poslední době to, co mě nejvíce oslovilo a v mnoha ohledech se s Masarykem ztotožňuji. On říkal, že nestačí víra filozofů v nějakého nehybného hybatele, respektive Aristotelova představa Boha jako prvotní příčiny, ale živého boha. Taková ta rozumová, ale zároveň srdečná víra.

Že nestačí čistě intelektuální rovina?

Musí tam být to srdce. Ve víře má kolikrát člověk představu o tom, že musí odložit rozum.

Na mnoho lidí to tak může působit.

Je pravda, že se ani nedivím a některé církve a křesťané se tak projevují. Ztotožňuji se s tím, co řekl Kierkegaard (pozn. [kirgegór] dánský filosof, teolog a psycholog), že svým způsobem je potřeba „skok víry“. Že najít v sobě víru není úplně jednoduchý a plynulý přechod od toho, jak člověk věci vnímá nevěřící člověk.

„Skok víry je Kierkegaardovo pojetí toho jak má jednotlivec věřit v Boha a jednat v lásce. Víra není rozhodnutí na základě důkazů pro to, že, řekněme, určité přesvědčení o Bohu je pravdivé, nebo že určitá osoba je hodna lásky. Žádný takový důkaz by nikdy nemohl být dostatečný k věcnému opodstatnění úplného závazku učiněného ve skutečné náboženské víře či romantické lásce. Víra znamená učinění tohoto závazku tak jako tak – i bez důkazů. Kierkegaard byl přesvědčen, že mít víru znamená zároveň mít pochybnosti. Například, aby někdo opravdu věřil v Boha, musel by také pochybovat o své víře ohledně Boha; pochybnost je racionální součástí myšlení věřící osoby, bez které by víra neměla žádnou skutečnou podstatu. Někdo, kdo si neuvědomuje, že křesťanská nauka je ve své podstatě sporná a že nemůže existovat žádná objektivní jistota ohledně její pravdivosti, nemá víru, ale je pouze důvěřivý.“

Wikipedie – Kierkegaard (Filozofie)

Že jsou věci, které mohou plynule pokračovat, ale že je potřeba ten skok víry. Člověk to nemůže mít úplně zajištěné a musí se na chvilku vzdát nějakých svých intelektuálních jistot. Ale vnímám to tak, že díky víře jsem našel mnohem silnější intelektuální jistou, a kdybych nestudoval teologii a filozofii, tak bych takovou jistotu nenašel. Ale jsou lidé, kteří nemají potřebu to vše probrat až tak do hloubky.

Pokračování zde