Řídím se mottem „Nikdy se nevzdávat!“

Nejprve bylo jeho vášní pouze kolo. Nečekaný pád mu však sportovní nadšení nevzal, ale naopak přidal plavání a běh a z cyklisty se stal triatlonista.

Nevěděl jsem o nikom lepším, když jsem před rokem potřeboval pomoct s přípravou na svůj první půlmaraton a triatlon, a tak jsem se blíže seznámil s jediným člověkem, o kterém jsem tehdy věděl, že se triatlonu věnuje. Pro mě je Lukáš zajímavou osobností především svým zápalem pro věc a vytrvalostí, ať už jde o cokoliv a nejenom o sport. Je to člověk, který umí pomoct, podpořit, chce něco v životě vybudovat a umí si stát za svým. Věřím, že dokáže namotivovat téměř každého, kdo se v  životě o něco pokouší, a nemusí jít jenom o sport.

Lukáši, ty jsi zrovna člověk, o kterém bych řekl, že ho spousta lidí od vidění zná a něco málo o něm i ví, koneckonců jsi dost společenský člověk a snažíš se propagovat to, čemu se věnuješ. Za sebe však musím říct, že jsou zde stále věci, které o tobě nevím a zajímaly by mě. Pověz nám tak pár základních věcí o sobě.

Jmenuji se Turek Lukáš, jsem z Trutnova, je mi 23 let a jsem vyučený nástrojař. Chtěl jsem pokračovat dál, ale čas mi to nedovolil. Spíš ale ta chuť dál studovat, protože jsem zastánce toho, že život jako takový nás naučí nejvíce. Jestli máš něco v hlavě, tak si myslím, že se nemusíš ničeho bát. Hlavně jsem byl ten typ, co byl raději venku a sportoval, než aby se učil. Po škole jsem začal pracovat ve společnosti Continental na pozici seřizovače. Postupem času jsem se dostal až na pozici směnového mistra. Pracuji na dvanáctihodinové směny – denní i noční. Vedle vytrvalostních sportů jsou mými zálibami hory, fotografování a cestování.

Kdy a za jakých okolností jsi začal s cyklistikou? Přišlo to samo, nebo tě k tomu někdo přivedl?

Začal jsem někdy v roce 2006, kdy do třídy na základní škole přišel zakladatel cyklistického teamu v Kolíně, ale byl z Trutnova. Ptal se, jestli se chce někdo přidat. Řekl jsem ano. Pamatuji, že jsme se přihlásili tři kluci a jako jediný jsem vydržel až doteď.

Nazval bys své tehdejší období v cyklistice jako úspěšné?

Rozhodně, protože mi dalo do života hodně zkušeností, kamarádů, pádů a procestoval jsem celou ČR.

Zúčastnil se Pražských schodů 2014, což považuju za asi nejvýznamnější závod z období cyklistiky, kde jsem startoval s Jardou Kulhavým a dalšími eliťáky. Dostal jsem se tam díky Janu Kopřivovi, kterému děkuji za úžasný zážitek!

Jinak jsem pravidelně objížděl České poháry cross country a pár silničních závodů. Nejlépe mi šla Vrchařská liga (silniční časovky do vrchu), kde jsem se umístil celkově na 3. místě na mistrovství Královéhradeckého kraje. Dříve mě kopce bavily.

Jak se stalo, že se ke kolu časem přidal běh a plavání? Jak ses dostal k triatlonu?

Jednoduše. V roce 2014 jsem měl pád na kole a nikdo nevěděl, jestli ještě někdy v životě budu normálně vidět, protože jsem měl porušený oční nerv a měl tak dvojité vidění, což nechceš zažít. Dostal jsem zákaz na všechno, protože to pro mě bylo nebezpečné, ale jelikož žiju sportem a nevzdávám se, i přes zákaz jsem začal hledat něco, kde nemáš moc překážek, což na horském kole v lese máš.

K triatlonu mě inspiroval Ondra Čtvrtečka s jeho taťkou.

Jak k tomu pádu došlo?

Na Vlčka Trails asi pět minut před závodem jsem přeskočil skok, na kterém jsem vyrůstal. Vůbec si pád nepamatuji a ani cestu do nemocnice, protože jsem prý nechtěl přivolat sanitku. Jen vím, že jsem se probudil v nemocnici.

Nebál ses, že si svůj stav tím, že nepřestaneš sportovat, zhoršíš? Jak jsi to celé snášel?

Bál jsem se. Chodil jsem stále po doktorech a bylo to vyčerpávající. Čím více dní od pádu utíkalo, začal jsem šilhat a nedokázal jsem se dívat lidem do očí, protože jsem třeba slýchal „na koho koukáš?“, „ty šilháš?“ a oni to nemysleli špatně, ale pro psychiku není vůbec dobrá věc, něco takového od někoho slyšet.

Doktoři říkali, že to mám do konce života. Měl jsem zakázaný řidičák, sport atd. kvůli mé bezpečnosti. Bál jsem se i o práci, kde jsem se musel jako seřizovač potýkat s trefováním šroubků do děr a podobně, když jsem něco opravoval.

Podporoval tě někdo v tom, abys ve sportu pokračoval, namísto toho, aby tě krotil kvůli tvému zdravotnímu hendikepu?

Podporovala mě moje rodina a kamarádi i přesto, že věděli, jak je nebezpečné pokračovat dál ve sportu. Jako triatlonista jsem jezdil pouze na silnici, kde jsou samá auta. V lese jsem se bál. Proč? Představ si, že vidíš dvakrát strom a do toho jedeš z kopce. Jaký si vybereš? Který je ten pravý? Takhle jsem se cítil. V té rychlosti nemáš čas na rozhodování, musíš si být jistý. Jistota tam chyběla, nevěřil jsem si.

Ve zkratce mi rok 2014 zcela obrátil život naruby. Byl to nový začátek a bylo to jen na mně, jak se s tím poperu a popral jsem se s tím dobře.

Jak jsi na tom s očima teď?

Naštěstí mi v roce 2017 v Hradci Králové dala jedna doktorka šanci. Podstoupil jsem operaci a musím říct, že se jí to podařilo na výbornou. Teď už zas vidím jako normální člověk.

Jestli můžu říct – dávejte na sebe pozor. Máte pouze jeden život! Važte si každé chvíle s rodinou a přáteli, protože když se vám jednou něco takového přihodí, uvědomíte si, jak je život křehký.

Jaký byl tvůj první triatlonový závod? Jak byl dlouhý a jaké jsi z něj měl pocity?

Můj první triatlon po pádu byl Krkonošman (1,9 km plavání, 90 km kolo, 21 km běh).

Pocity byly takové, že zážitek mám na celý život. Nevěděl jsem, do čeho jdu. První kilometry ve vodě byly spíše o přežití. Každý do tebe bouchal nebo tě stahoval, což si zažije každý, kdo s triatlonem začíná – sám sis to zažil. Čím více závodů za sebou máš, tím více se staneš proti tomu imunní a zvykneš si. I přesto, že jsem byl bývalý cyklista, tak bylo kolo pro mě náročné. Po plavání tělo trpí úplně jinak, než na normálním cyklistickém závodě. Běh byl pro mě spíše takový o doběhnutí a měl jsem štěstí, že jsem se vyvaroval křečím.

A jak bys popsal svoji triatlonovou kariéru za ty roky, co se triatlonu věnuješ?

První rok po pádu, čili 2015, vypadal tak, že jsem si dal výzvu dokončit polovičního ironmana s mým kamarádem Ondrou, což byl právě Krkonošman. Závod jsem úspěšně dokončil a tak se můj cíl splnil. Ihned jsem se tedy přihlásil na další do Prahy, kde to už nebyla taková sranda a byli zde i profi závodníci. Také jsem úspěšně dokončil.

Druhý rok jsem se, opět na polovičním ironmanovi, umístil ve své kategorii na třetím místě a zrovna to bylo mistrovství ČR. Také jsem dokončil svého prvního ironmana (3,9 km plavání, 185 km kolo a 42 km běh). Tehdy mi bylo dvacet let.

Třetí rok jsem dokončil dalšího polovičního ironmana Hamrmana. Nečekaně jsem se ve své věkové skupině v Praze na polovičním ironmanu kvalifikoval až na takové neoficiální mistrovství světa Challenge 2018 ve slovenském Samorinu, což jsem až do 11. prosince absolutně netušil. Tehdy jsem byl doma a odpočival a ve chvíli nudy jsem se šel po dlouhé době podívat na e-mail, kde koukám, že jsem něco vyhrál, tak jsem to chtěl smazat v domnění, že se jedná o nějaký spam. Naštěstí jsem to neudělal a přečetl jsem si to:

„Congratulations on your qualification for The Championship 2018“

Čtvrtý rok, tedy loni, jsem Challenge SAMORIN dokončil a také jsem úspěšně složil zkoušky trenéra triatlonu.

Pokud bych měl však říct, co považuji za svůj největší sportovní úspěch, řeknu, že každý úspěšně dokončený závod. Je jedno, jestli jsem poslední, nebo první.

Myslíš, že by ses někdy k triatlonu dostal, nebýt úrazu?

Myslím si, že nedostal. Na druhou stranu jsem rád, že se něco takového stalo.

Chystáš se na nějaký větší závod v letošním roce?

Tenhle rok spíše sbírám zkušenosti ohledně trenérství, jelikož jsem úspěšně složil zkoušky na trenéra triatlonu. Neříkám, že se na nějaký závod se nechystám, ale to se uvidí. Záleží, na co budu připraven.

Koho momentálně trénuješ a jak si vedeš? Jaké jsou dosavadní ohlasy tvých svěřenců?

Teď trénuji cyklistiku v Trutnov Triatlon Teamu . Jelikož jsem začínající trenér a mám toho co dohánět, nemůžu aktuálně říct, jak si vedu. Ještě nepřišla ta hlavní sezóna, ale mládež se mi zdá, že je spokojená a baví ji to, což na tréninku je to nejdůležitější.

Trénuji i pár lidí, co chce začít s triatlonem anebo se dostat na FTVS.

Takže se na tebe můžou lidi, stejně jako tehdy já, běžně obrátit s prosbou o pomoc v oblasti sportu?

Ano, určitě můžou a jsou vítání. Už pár lidí se na mě obrátilo ohledně plavání, že se chtějí dostat, jak jsem již zmiňoval, třeba na FTVS, kam do přijímacího řízení patří právě plavání.

A jak to vše zvládáš časově, když pracuješ na plný úvazek a ještě k tomu na dvanáctky?

Časově je to už náročnější. Musíš si to rozplánovat, abys měl čas jak na sebe, trénink mládeže nebo trénink kamarádů a samozřejmě i na osobní život. Náročnější než čas je na dvanáctihodinové směně udržet nějakou tu životosprávu. Strašně ti to rozhází tělo. A sušenky z  automatu na noční směně? O těch ani nemluvím! (smích)

Jaké jsou tvé aktuální cíle do budoucna?

Kdo ví, co přijde. Můžu jen říct, že se chystám vytvořit projekt pro sportovce, sbírat zkušenosti ohledně trenérství triatlonu a být nadále inspirací pro lidi.

Je nějaké motto, kterým se řídíš?

Nikdy se nevzdávat.

Co se ti na Trutnovu líbí a co bys naopak zlepšil? Jak se ti celkově v Trutnově žije?

Určitě bych jinak obstaral cyklostezku, protože když se v létě sejde in–line bruslař, cyklista a člověk se psem na stejném místě, tak je to katastrofa. Vůbec nevědí, jak se chovat, případně kam se uhýbat a tak dále.

Jinak mám v Trutnově vše při ruce. Chceš jet na kolo? Máš tu krásnou krajinu. Když chceš kopce, jedeš do hor, když chceš rovinky, jedeš směr Hradec Králové. Dále tu máme krásné náměstí a jsou tu i parádní akce.