Radost mi dělají úspěšně vyřešené případy a vyléčení pacienti, říká veterinář Počta

Přijde mi to poměrně nedávno, kdy se na Horské stavěla nová veterinární klinika. Překvapilo mě, když jsem zjistil, že už tomu bude brzy deset let, co byla otevřena. Tak dlouhou dobu je zde pan Stanislav Počta pro naše milované mazlíčky.

Profesně jste veterinář, ale kdo jste jako obyčejný člověk?

Mám tři děti a pocházím z Nového Města nad Metují. Tady také stále žiju se svojí přítelkyní, s nejmladší dcerou a psem. Dcera mě také v  současné době mimo práci nejvíc zaměstnává, takže svoje další koníčky, jako například kolo nebo vysokohorskou turistiku, jsem musel na čas upozadit, i když si občas zajdu zacvičit do fitka. Už se moc těším, že letos zase vyrazím na nějakou túru. Kromě sportu mě také baví focení a příroda obecně.

Co vás vedlo k tomu stát se veterinářem? Váže se k tomu nějaký příběh z dětství, chtěl jste už od mala dělat se zvířaty, nebo to bylo v rodině?

Vlastně se k tomu žádný zvláštní příběh neváže. Prostě jsem odmalička chtěl pomáhat nemocným zvířátkům. Když jsem po vysoké škole šel na vojnu, dostal se mi do rukou jeden služební ovčák. Měl hrozný zánět zvukovodu, bolelo ho to a nikdo si s ním nedokázal poradit, protože se oháněl. Bylo mi psa líto, a tak jsem mu ucho vyčistil a ošetřil. Zřejmě vycítil, že to s ním myslím dobře. Ten pocit, když jsem viděl, jak se z  nerudného psiska zase stalo to krásné sebevědomé zvíře, si pamatuji dodnes.

Klinika zde sice už nějakou dobu stojí, než jste ji však založil, kde jste pracoval?

Než jsme otevřeli Horskou veterinární kliniku, pracoval jsem ve své ambulanci pro malá zvířata v Novém Městě nad Metují. Před mnoha lety jsem také „jezdil po obvodě“, to znamená k hospodářským zvířatům po celém okrese Náchod.

Pracujete i mimo kliniku?

V Novém Městě nad Metují stále ještě několik hodin týdně ordinuji ve veterinární ambulanci a kromě toho občas vyrazím za nějakým koněm nebo starým pejskem, kterého majitelé již nedokáží naložit do auta. Občas také napíšu nějaký článek, zejména s dermatologickou tématikou, nebo vypracovávám oponentské posudky na něčí publikace.

Jakou práci, kterou návštěvník kliniky nevidí, má veterinář navíc?

Především spoustu papírování, které souvisí přímo nebo nepřímo s  provozem kliniky. Trávím nad ním možná čtvrtinu pracovní doby. Vedle „lejster“ jsou to ale také údržbářské práce. Jednou za čas obléknu montérky a jdu vymalovat některé místnosti, něco opravit nebo posekat louku. Po práci doma obvykle ještě hodinu nebo dvě trávím nad komplikovanějšími případy, kdy sestavuji diferenciální diagnostiku, nebo čtu případové studie a podobně.

Jak moc se musíte jako veterinář dále vzdělávat? Je to nějak zákonem dané?

Máme bodový systém kreditů za každé školení. Povinnost dalšího vzdělávání sice neexistuje, ale pokud chceme být „in“ a v obraze, je to nutnost. Na různá školení a semináře jezdím minimálně jednou za dva měsíce, pořád se něco děje. Medicína se neustále vyvíjí, baví mě sledovat trendy a učit se nové věci. Podobná setkání s kolegy jsou přínosná také proto, že si můžeme předávat zkušenosti a probírat komplikované případy. Na školení ale nejezdím jen jako posluchač a zejména na seminářích dermatologické sekce ČAVLMZ také přednáším.

Je v Česku dostatek veterinářů?

To je těžká otázka. Možná je, ale řada absolventů se rozhodne, ještě než opustí školu, že se veterinou vůbec nebude živit.

Jak vypadá běžný den na klinice?

Na kliniku přijíždím zhruba půl hodiny před otevírací dobou, pokud zde nezůstávám přes noc s hospitalizovaným pacientem. Někdy operuji už od sedmi hodin, obvykle ale začínáme kolem osmé. Před otevírací dobou se chystám na operace, které provádíme dopoledne. Na klinice se vše připravuje na nový pracovní den. Poté přebíráme pacienty, kteří mají podstoupit operaci. Dopoledne také probíhá přejímka zboží, desinfekce a sterilizace operačních sálů po zákrocích. Kolem jedenácté začínají chodit objednaní klienti a ti, kteří přijdou na doporučení. Kolem poledne se prostřídáme na rychlý oběd, v této době se snažím vyřídit veškeré pracovní schůzky, odeslat nabrané vzorky a podobně. Během odpoledne samozřejmě nastává „šrumec“. Po sedmé hodině večer sestřičky začínají s úklidem, objednáváme léky a začíná pohotovostní služba.

A co právě pohotovost a akutní případy? S jakými případy se nejčastěji setkáváte?

Už jsem uvažoval, že by stálo za to, sepsat knihu o nejkurióznějších případech, se kterými jsem se při pohotovosti setkal. Škála úrazů i potíží je opravdu pestrá od těch zdánlivě banálních po ty, kde jde o život. Ať už ale jde o akutní průjem nebo přetočený žaludek u psů, spojuje je jedno – majitelé mají o své zvířátko strach. Dokážu se s tím ztotožnit i proto, že u některých vidím tu podobnost mezi vztahem k  domácímu mazlíčkovi a k dítěti. Abych ale uvedl nějaké příklady, časté jsou bohužel autoúrazy, zlomeniny pánve a končetin, v zimě úrazy způsobené na lyžích. V létě přibývá uštknutí zmijí. Nezřídka se setkáváme s různými otravami, záněty zvukovodů nebo zažívacími potížemi.

Určitě máte spoustu příběhů, jak se šťastným, tak i ty se smutným koncem. Pověděl byste od každého jeden?

Se šťastným koncem jsou vždycky ty, kdy se nám na kliniku dostane zraněné zvířátko bez majitele a najde se nový nebo původní majitel. Jako příklad mohu uvést pejska Sáru nebo kočku Mícu, obě s vážnými zraněními, která vyžadovala operaci, a obě se dostaly do milujících rodin.

Ty s tím špatným koncem jsou ty, kdy zvířátko má nějaký problém, který buď už trvá dlouho a už se nedá zachránit, nebo si toho majitel všimne pozdě a skončí to špatně. Takových případů máme několik z  onkologické oblasti, například když měl pacient diagnostikovaný nádor v  břiše, ale majitel odsunul operaci na pozdější dobu. Pak už bohužel nebylo možné pejska operovat a museli jsme ho uspat. Nebo fenka, která měla velký nádor na mléčné žláze. V době vyšetření ještě bylo možné operaci provést, ale klient přišel na operaci až tehdy, kdy došlo k  velkému krvácení a fenku jsme už nemohli zachránit. Smutné konce mají i ty, u nichž majitel nechce investovat peníze například do fenky se zánětem dělohy.

Jakých chyb se místní chovatelé zvířat nejčastěji dopouštějí?

Mezi plošně rozšířený zlozvyk patří krmení nekvalitním krmivem. Ono je to lákavé, patnáctikilový pytel granulí v ceně do pětistovky, jenže obsah živin a stravitelnost u těchto produktů bývají stejně nízké jako cena. Zdraví zvířátka tak dřív nebo později vezme za své.

Častým nešvarem bývá také nedodržování léčebných postupů. Například, když je nutné v nějakém případě dlouhodobě podávat nějaké léky a páníček občas zapomene nebo se mu zdá, že „už je to lepší“ a léčbu úplně ukončí ještě dříve, než se zdravotní problém vyřeší. To pak vede jednak ke vzniku rezistencí u bakterií, ale i k dalším komplikacím.

Podobně je tomu u sundávání ochranného límce. Pejsek je po zdařilé náročné operaci, celý tým je šťastný, že se podařilo zranění spravit a majitel mu pak doma na noc nebo na celý den sundá ochranný límec v  domnění, že ho uhlídá. Pejsek si třeba i nepozorovaně začne operační ránu lízat, ta se zanítí a problém je na světě. Mnoho lidí také očekává, že kýžený léčebný efekt nastane okamžitě po aplikaci nějakého přípravku či léku a jsou zaskočeni, když nevidí zlepšení ihned.

Panují nějaké mýty o veterinární medicíně, které byste rád vyvrátil?

No, jestli by se mi je podařilo vyvrátit, to nevím. Ale stejně jako v každém jiném oboru je i ve veterině těch mýtů požehnaně. Že každý veterinář umí všechno, což samozřejmě není pravda. I my, ačkoli je nabídka našich služeb poměrně široká, na některé konkrétní zákroky nebo vyšetření odesíláme pacienty na jiná pracoviště, případně využíváme konzultací se specialisty. Stejně tak my zase provádíme některé operace a vyšetření na žádost jiných pracovišť.

Jedna z pověr se týká diagnostiky. Často se za dobrého veterináře považuje ten, který dokáže stanovit diagnózu tzv. „ode dveří“, to znamená bez důkladného vyšetření nebo přesněji řečeno v co nejkratším čase. Bohužel to často vede k tomu, že se pacient léčí s něčím jiným a teprve později, pokud vůbec, se přijde na pravý důvod jeho potíží.

A ještě bych si přidal jeden oblíbený, totiž, že veterinář pracuje 24 hodin denně. (úsměvně)

Co vám dělá jak radost, tak i starost při práci?

Radost mi dělají úspěšně vyřešené případy a vyléčení pacienti, obzvláště ti komplikovaní. Starosti mi dělají ti, kteří jsou vážně nemocní.

Co vám dělá největší radost v životě?

Práce, dobré rodinné zázemí a úspěchy, nejen ty pracovní, mých dvou starších dětí. Jsem na ně pyšný. A pak také dobrá káva, samozřejmě. (úsměvně)

Máte nějaké oblíbené zvíře?

To je těžké, každé zvíře je nádherné. Ale kdyby si to chtěl náhodou přečíst, tak rozhodně náš pes Raven. A kočky.

Jak se vám žije v Trutnově? Co byste si z pohledu veterináře i běžného člověka přál zde zlepšit?

Trávím v Trutnově drtivou většinu času, takže se za trutnováka mohu považovat. Jako veterinář bych zde neměnil nic. Jako běžnému člověku se mi líbí, jak se město rozvíjí. Každý rok je vidět nějaký posun kupředu. Krásné také je, že vedle řetězců ještě pořád existují malé zajímavé obchůdky. V Trutnově se koná spousta zajímavých akcí, třeba různé cestopisné přednášky nebo výstavy v Uffu. Rozvoj města je pro život tady velmi důležitý, tak doufám, že bude probíhat dál. Velkým přínosem by bylo zlepšení infrastruktury, zejména směrem do Polska.