Posezení s kapelou Marta a Rasputin

Jejich písně jsou svižné, hravé a nástrojově bohaté. Marta a Rasputin se označuje za kapelu takzvaného šramlu. Že nevíte, co to je za žánr? Věřte mi, že vás definice pobaví. Co je ale hlavní – jde o partu super lidí, kteří nehrají mainstreamovou hudbu, ale originální akustickou s příměsí skřetů. Že už vám tenhle popisek přestal dávat smysl? Nevadí. Vy na to při čtení přijdete a především se přepisu z tohoto příjemného setkání určitě zasmějete.

Představení členů kapely

Začneme představením. Jako první, ze slušnosti, jedna z dam…?

Irča:
Já jím!

Marta:
Já jsem Marta a v kapele hraju na housle. Kapelu jsme v roce 2007 založili spolu Rasputinem, a to jsme ani nevěděli, že bude mít takovouhle budoucnost. Bylo to spíš spontánní hraní u nás v domě ve starým bordelu. (úsměvně)

Bordelu?

Marta:
(Přikyvuje) Ve starým bordelu, co býval tady na náměstí, jsme měli úplně první zkušebnu, kde jsme se scházeli. Rasputin měl ještě kamarády, kteří hráli na bubny, a tak je přizval s tím, že to dáme dohromady. Můj táta nás slyšel a nabídl nám, jestli nechceme hrát na trutnovském Open Air Festivalu. Říkala jsem mu, že kapelu nemáme ještě ani pořádně utvořenou…

Takže kapela nekapela šla hrát na fesťák?

Marta:
(Směje se) To byl náš první koncert a bylo to skvělý. O prázdninách jsme dali během měsíce do kupy kapelu a celý playlist.

Rasputin:
To se udělalo nejvíce skladeb z našeho repertoáru.

Marta:
Většina našeho dnešního repertoáru.

• 

• 

• 

Takže vy jste většinu svého repertoáru udělali za ten první rok?

Marta:
Ano. První dva roky byly takový nejvýživnější. Tehdy jsme byli čtyři. Dva bubeníci, Raspa a já.

Rasputin:
Harmonika, housle a bubny.

Marta:
Takže takovej docela bordel (směje se). Ale jinak abych řekla něco o sobě – studovala jsem etnologii, takže národopis a lidová kultura. Teď jsem momentálně na mateřské. Jestli se budu etnologii jednoho dne věnovat, to netuším, ale ráda bych. (úsměvně)

(Irča, která nechtěla mluvit první, právě dojedla)

Někdo nám tu dojedl. (pohled na Irču)

Irča:
(Zaskočeně) Já jsem Irena a do kapely jsem se náhodně přidala v roce 2011.

Jak náhodně?

Irča:
O kapele mi tehdy řekla sousedka flétnistka. Uháněla mě, jestli tam nechci hrát a později, už ani nevím jak, jsem se přidala. Nějakou dobu mě tam lákala, mně se moc nechtělo, ale po nějaké době mi zavolal Rasputin a já se přidala.

Pak jsem začala chodit s Raspou. Jinak bych tam asi už nezůstala. (směje se)

Marta:
Je to takový rodinný podnik.

Irča:
Jo, mě to nějak moc nebralo, do té doby jsem žila ve Zlíně a v Olomouci a pak jsem se vrátila zpátky sem. Brala jsem to jako dobrou příležitost seznámit se s lidmi a odpoutat se od svých přátel na Moravě. Tak nějak se to semlelo.

A repertoár opravdu zůstává pořád stejný.

(smích)

• 

• 

• 

(pohled na Radima)

Radim:
Jo… (zaskočeně položil sýr)

Já jsem Radim… a teď aktuálně pracuji u Master Burgeru! (hrdinně)

(smích)

Jinak jsem vystudovaný ekonom a ke kapele jsem se přidal také úplnou náhodou. Já jsem takový ten fantazák a zároveň mě vždy bavila historie.

Tehdy jsme s kamarádem během Dračích slavností přespávali na Hrádečku na Břečštejně. Měli jsme tam spát a ukázat, jak se dříve žilo. My jsme tam měli ty kožešiny a takové věci, lidi na to koukali, ale moc se jich na nás podívat nepřišlo, asi tak pět lidí za celý den. (smích) Já to ale bral jako přespávačku na hradě. Marta a Rasputin tam hráli a s kamarádem jsme si s nimi zahráli u ohně.

Rasputin:
Radim tehdy ještě nemluvil.

Radim:
Já jsem tehdy nemluvil, bylo mi sedmnáct a býval jsem strašně nesmělej. Stál jsem v rohu a bubnoval a Rasputina to asi uchvátilo. Nevím, co se vlastně stalo. Tehdy jim odcházeli bubeníci, hledali se noví a my dva tam hráli. Sedlo to a hrajeme.

A od té chvíle prožívám nejlepší léta mého života! (odhodlaně)

(především Rasputin vybouchl smíchy)

• 

• 

Tak mladej!

Radim:
Tak mladej a tak hloupej!

(smích)

Spíš tak mladej, a tak starej, ne? Podle toho, jak to říkáš (úsměvně) Takové to „Ou, už to mám za pár“

Radim:
Néé… já nejsem ten člověk, co by umíral ve dvaceti. Ale přeci jen už člověku není sedmnáct a ten čas jde pořád dopředu. Když ti je patnáct, říkáš si. „Rok, to je strašně dlouhá doba“. Pak ti je pomalu třicet a najednou je pro tebe rok strašně krátký. Pak jsi s nějakými lidmi osm let a když si vzpomeneš, co vše tě za tu dobu ovlivnilo, jaké nové věci a lidi jsi poznal, na jaké akce jsi jel a kde všude jsi byl s kapelou…

A kolik ti teda je?

Radim:
Dvacet sedm.

Marta:
Tak to s námi nehraješ od sedmnácti ale od devatenácti.

Radim:
Já jsem strašně hloupej na roky. Uvnitř se cítím strašně mladej, ale příjde mi hloupý, jak na mě koukají ostatní lidi. Člověk si řekne: „Už bych se měl začít chovat dospěle,“ ale mně to nejde. (úsměvně)

A na co tedy hraješ v kapele?

Radim:
Hraju na cajon a na djembe.

A nehraješ i na akordeon? Viděl jsem fotku tebe s akordeonem.

Radim:
Od Rasputina jsem to zkoušel.

Takže to byla fotka pro efekt? (úsměvně)

Marta:
Ne, on umí.

Irča:
On totiž začal být lepší než Rasputin.

Tak to Rasputin zarazil.

Rasputin:
Utnuli jsme to včas.

Radim:
Ale doma si na to „brnkám“ pořád.

Takže potají osnuješ plány, jak sesadit hlavní celebritu?

Radim:
Já jsem Rasputina nikdy nechtěl sesadit, ale… proč ho nepokořit? (směje se)

Rasputine? Teď ty.

Rasputin:
Já se normálně jmenuju Tomáš a přezdívku jsem dostal ve skautu. Asi rok jsem ji nenáviděl a díky mojí nenávisti vůči ní všem utkvěla v paměti a od té doby už mi jinak neřekli.

• 

• 

• 

Proč zrovna Rasputin?

Rasputin:
Není to kvůli tomu, jak vypadám, ale proto, že jsem na jednom táboře pomáhal sekat trávu někomu, kdo tak vypadal. Ostatní si ze mě dělali srandu, že jsem Rasputinův sluha a celé se to přetavilo v to, že jsem Rasputin nakonec já.

Irča:
Lepší než sluha. (směje se)

Rasputin:
Poprvé jsem si toho všiml, když jsme stříleli vzduchovkami a já měl na terči napsáno „Rasputin – sluha“. Říkal jsem si, co to je a pak jsem zjistil, že mi tak říkají.

Na základce jako extrémní outsider jsem měl zvláštní touhu vystupovat před lidmi a exhibovat se, protože jsem nebyl schopnej zařadit se do nějakého kolektivu. Máma mě přihlásila do „ZUŠky“, v téhle místnosti jsem se učil noty, který dodneška neumím a hrál jsem na akordeon. Nebavilo mě to, ale v mé třídě to nebylo běžný a asi jsem přišel na to, že když mám ten akordeon, že je to lepší. (směje se) A říkal jsem si, že jestli se mám nějak uplatnit, tak je to zřejmě za tím nástrojem.

Pak jsem toho na čas zanechal a vrátil jsem se k tomu s nástupem Nohavici, kdy jsem přesedlal na trochu jinej styl hudby a zjistil jsem, že se na to dá hrát jednodušeji. Sám jsem se později rozhodl vystoupit na školní besídce před plným sálem, kde cizí děcka byla z donucení. Bylo to zajímavý.

A s těmi notami, že je neumíš, to je vtip, nebo pravda?

Rasputin:
Ne, nehraju z not. Dokážu je po nějaké době rozluštit, ale potřebuju k tomu hodně času, takže hraju od poslechu.

Spousta lidí umí číst noty, ale málokdo umí podle sluchu. Není to tak svým způsobem výhoda?

Rasputin:
Někdy jo, někdy ne. Když se sejde parta lidí, která by si spolu chtěla zahrát, ale nikdy spolu nehráli, tak si vezmou noty. Mně je to potřeba přehrát, jak by to mělo znít a pak už se chytám.

Odlišnost kapely

Čím jste jako kapela specifičtí? Vy jste totiž trochu odlišná kapela od ostatních.

Radim:
Já bych viděl hlavní unikátnost v tom přístupu. Zdá se mi, že to nebereme moc vážně. Někdy se to polovina snaží brát vážně a druhá to bojkotuje. Většinou já. (smích) Rasputin se to snaží brát vážně.

Ale… já nevím. V čem jsme unikátní? (rozhlíží se po ostatních) Dřív tam byl hodně ten Tolkien jako námět písní. Dnes mi příjde že se snažíme být taková artová alternativa.

Marta:
Já si myslím, že i sestavou těch nástrojů.

Rasputin:
Já jsem trošku „zabejčenej“ v nástrojích, který jsou schopný hrát samy bez nějaký elektriky, takže hrajeme na akustický nástroje, za čímž si stojím a nikdy bych asi nebyl schopný to změnit. Možná v jiným projektu, ale tady ne.

Mně se strašně líbí, že ta instrumentální složka ve vaší hudbě je poměrně bohatá. Není to žádná tuctová hudba.

Rasputin:
Snažíme se nějak vyvíjet, ale moc to nejde, protože nemáme čas. Dříve se to aranžovalo pro akordeon a někdo se přidal, když na to měl sílu, ale teď bych to chtěl dělat jinak. Aby to bylo barvitější. Ty jsi říkal, že je to bohatý, ale mohlo by to být bohatší.

Myslíš to tak, že bys přidal další členy, nebo rozšířil repertoár těch nástrojů?

Rasputin:
Chtěl bych z té hudby udělat jakýsi příběh, což není žádná sranda.

Irča:
Ale už jsme se párkrát dohodli, tak už jenom to někdy dodržet. (úsměvně) Třeba já a Marta pořád koukáme na Rasputina, protože jednou to chce zahrát tak a někdy jinak a my musíme být furt v pozoru.

Takže Rasputin je ten „kápo“ tady?

Rasputin:
Což může být paradoxně limitem kapely. Akordeon mi přijde jako hodně introvertní nástroj pro lidi, který nemají chuť se s nikým moc domlouvat, protože si na to zahraješ úplně všechno. Pokud seš muzikant, tak víš, že si na to zahraješ bas, harmonii, do toho ještě melodii a hotovo.

Jak často se scházíte na nějaká zkoušení?

(Rasputin se zasmál)

Marta:
To se odvíjí od počtu koncertů. Když máme koncerty, musíme cvičit víc.

Irča:
Anebo když jsou specifické koncerty.

Když máte něco konkrétně zadaného?

Marta:
Například když hrajeme na svatbách a máme speciální přání novomanželů. Nebo jsme nedávno v synagoze hráli židovskou hudbu. To nás nutí se trochu rozvíjet. Takových hraní bychom potřebovali víc. Já osobně mám ráda masopustní veselice. Tam se hraje, co přijde pod ruku a je to skvělá kombinace. Hudba, tanec, jídlo a pití.

Rasputin:
Já jsem zjistil, že máme určitá období. Celý rok se dá rozdělit na jaro a zimu, přičemž na jaře je pro nás vhodné zkoušet dělat nové věci. Někdy od ledna do května. Jakmile to období skončí, začnou se ozývat lidi a hraje se. Když se vyloženě chceme sejít, sejdeme se den před koncertem, ale nemáme pravidelná zkoušení.

Na podzim se dělají koledy. Dali jsme se dohromady s husitským farářem a hrajeme koledy na Půlnoční na Štědrý večer. Zkoušení koled zabere celý podzim, na Vánoce je mazec a po novém roce se to zklidní, vyčistí a my se můžeme domluvit, že budeme zkoušet, protože v tu chvíli máme prostor.

Pravidelně týdně se tedy nescházíme, ale byl bych rád, kdybychom během jara vždy alespoň dvě skladby vytvořili.

Marta:
Většina skladeb byla vymyšlena před prvním koncertem a pak nás hodně dokopalo to, že jsme dělali tolkienovské věci na TolkienCon, před kterým jsme nacvičili druhou část našeho repertoáru, kterou hrajeme dodnes. A to jsme během dne nacvičili několik věcí. To tam Rasputin „sypal“.

Rasputin:
Ten materiál si nesu dodnes. To bylo všechno, co jsem měl. (směje se)

A máte něco nového rozpracovaného?

Irča:
Máme čtyři roky rozpracované nové skladby. Třeba Líheň nebo Cigárko.

Rasputin:
Takovej požár. Máme určitě nějaké věci, které nejsou hotové. Zkoušeli jsme je dodělat, ale prostě to nešlo.

Nebyla inspirace nebo čas?

Marta:
Buď inspirace, nebo si nesedne ta písnička.

Výsledek neodpovídá vašemu očekávání?

Irča:
Nejde to třeba vůbec dál.

Marta:
Někdy se strhne takový to spontánní jammování, že z toho vznikne písnička, ale když na to pak člověk tlačí, že chce něco vytvořit, tak to nejde.

Rasputin:
Takže by nám prospělo se více scházet.

Třeba by prospělo udělat si něco jako soukromý tábor, kam se všichni sbalíte a budete vyhrávat.

Marta:
Měli jsme pár takových soustředění.

Radim:
Potom ale někam nastoupíte, lidi musí chodit do práce, dovolené neseděj, někomu do toho přijdou děti a teď skoro všichni tu už mají děti.

Irča:
Kromě Radima. (směje se)

Radim:
Kromě mě!

(smích)

Irča:
Kytarista má čtyři, já s Raspou tři, Marta dvě, Lukáš dvě. Dohromady máme všichni členové jedenáct dětí.

To už jste velká „rodinná firma“.

Marta:
Když jedeme na koncert, tak se děti musí někam udat. A vy s Rasputinem to máte nejhorší. (na Irču)

Irča:
Ale dříve byly pravidelné zkoušky a dodržovalo se to.

Vy jste zmiňovali, že máte svoji tvorbu, kterou od vašich začátků vesměs opakujete a pak hrajete například koledy „na zakázku“. V čem ještě účinkujete?

Rasputin:
Marta třeba hostovala v Tiché dohodě a v symfonickém orchestru. A já s Irčou jsme se ještě spolčili s teatrální kavárnou CirkCafé a s kamarády z Horního Žďáru a doprovázíme sousedský pěvecký sbor NaŽďár, který se u nich doma schází každou neděli. Došlo to až k tomu, že s nimi děláme také koledy, takže děláme koledy už na dvou místech. A pak se ještě hrálo Betlémské světlo s trutnovskými skauty.

Irča:
…a v lednu se z toho vzpamatováváme. (směje se)

• 

• 

Zprava: Marta a Tichá dohoda, Rasputin a Irča spolu s Nažďárem

Máte v repertoáru i hebrejskou tématiku, konkrétně píseň Hava Nagila. Co, že zrovna židovská hudba?

Marta:
I takové věci nás baví a Hava Nagila je shodou okolností jedna z prvních věcí, co jsme spolu tehdy na festivalu hráli.

Dřív jsme taky hráli i irský lidovky. A skřety. Ti nás stále provázejí.

Rasputin:
My ty skřety máme ještě k dodělání. Konkrétně jednu, kterou už jsme hráli a už byla fakt venku. Hráli jsme ji v Praze v Karlíně. Tu bych chtěl opravdu dotáhnout a vypustit. Sice je to skřetí tématika, někomu to už nemusí tolik říkat, ale jiné texty mě nenapadají, takže se prostě bude dělat tohle. (směje se)

Míval jsem partu, se kterou jsem jezdil na TolkienCony. Když vycházel Pán prstenů, fanoušci si dělali srazy a my jsme se tenkrát rozhodli jet a postavit skřetí ležení s tím, že to tam nikdo nedělá. Všichni byli buď elfové nebo trpaslíci se sekyrami, ale nikdo tam nechtěl zastupovat to zlo. Načernili jsme se, opravdu to prožívali, měli spoustu bubnů a dělali s nimi průvody. Prostě bordel a já měl do toho akordeon.

Na další ročník se vymyslely tyhle texty a já tam s nimi koncertoval. Tehdy jsem to hrával určitě jinak než dnes, ale na základě toho to vzniklo.

Zmiňovali jste dvě rozdělané písničky. Cigárko a Líheň.

Rasputin:
Já jsem napsal asi dvě písně za svůj život a jedna z nich je tady ten Požár neboli Cigárko.

O čem to je?

Rasputin:
Je to o tom, že se jdeš projít, dáš si cigaretu a tím, že ji odhodíš někam, kde to může hořet, způsobíš obrovský požár. Vracíš se v pohodě, ale za tebou je pohroma. (směje se)

Marta:
S ekologickým podtextem.

Spíš mi to zní jako akční komedie (směje se)

Rasputin:
Ale ještě nemám úplně nápad, jak to ztvárnit. Zkoušeli jsme hodně podob, třeba i bluesově, ale nebylo to ono. Zatím to spí někde hluboko. Asi mi je bližší ta skřetí tématika.

A máte v plánu se k té tématice časem vrátit? Mně totiž nepřijde, že by úplně vymírala.

Rasputin:
Honza Čeřovský, pořadatel, začal ty Cony znova dělat a psal jsem mu, jestli by nás tam nechtěl, ale nezvou nás. Tehdy jsme tam jezdili, protože jsme chtěli, přihlásili si to skřetí ležení, ale tohle by už byl koncert jako takový. Přijet jako kapela, zahrát a odjet. Možná, že to takhle nechce.

To jsou opravdu fandové, kteří řeší, proč tamti napadli tyhle, protože tamten řekl tohle a pak se řeší, jak to bylo a jak to ten Tolkien myslel. Je to strašně vtipný. (směje se) Svět, který neexistuje a vedou se o něm vášnivé debaty a ty naše texty jsou mimo mísu. Je to absolutní parodie.

Je to tím inspirované, ale není to do toho přímo zasazené.

Rasputin:
A to je to, co to dělá originálním a co se mi na tom líbí. Ty si přes ty skřety můžeš vyřešit spoustu situací, které ti vznikají v běžném životě a nasadit to na ty jejich obličeje. Je to dobrá výzva. Myslím si, že kdybych byl dobrej textař, tak je to i docela dobrej materiál. Ale to, co už vzniklo, toho si vážím.

Máte každý z vás nějakou oblíbenou píseň z vašeho repertoáru, kterou nejraději hrajete nebo posloucháte?

Irča:
Na koncertech se někdy ozve „Dáme si teďka Mýtinu“ „Néé…“ (směje se) Je to podle nálady.

Rasputin:
„Zahrajem si něco?“ „Néé…“ (směje se)

Irča:
Já mám asi ráda ty nový, který nejsou tolik nacvičený. Člověk si u toho může vymýšlet. Jinak to nejde si to pustit pro sebe a poslouchat.

Radimovo doznání

Radim:
Teď jsem vzpomněl. Tehdy jsem bydlel v dnes již zrušené čajovně, co bývala ve Spojenecké na rohu. Rok a půl jsem tam bydlel přes chodbu a jediný CD, co tam tehdy bylo v HiFi věži, jediná hudba, co jsme mohli poslouchat, byla Marta a Rasputin.

(smích)

Já to tam poslouchal a v tu dobu se „urval“, protože jsem býval strašněj „metlák“ a měl svoje depresivní období. Přišel jsem do té čajovny, začal vykuřovat a začala mě strašně bavit tahle alternativa. To mi otevřelo celý tenhle svět.

Irča:
Takový doznání! (směje se)

To nikdo z vás nevěděl, že vás takhle poslouchal po celou tu dobu, než se k vám přidal?

Irča:
My jsme si říkali, že byl strašně šikovnej a jak to všechno zvládal!

Rasputin:
Tys to měl celou dobu natrénovaný!

Radim:
Takže já, když jsem se přidal, jsem přesně věděl, co hraju. (směje se) Ale já jsem vám to už stoprocentně říkal!

Koukám, že plán sesadit Rasputina byl plánován už dávno předem.

Radim:
Ne, já mám Rasputina rád. (úsměvně)

Rasputin:
Každopádně, hudba na doma to není, z mého pohledu.

Šraml

Je fakt, že se charakterizujete jako „energický šraml“, takže chápu, že to pro doma asi nebude.

Rasputin:
To je takový rozverný popis, který vznikl už v začátcích a pořád tam je, ale samozřejmě se měníme. (směje se)

Já si pod tím názvem představuju nějaký nahodilý bordel, který dohromady, dá něco dobrého.

Irča:
(Směje se) Možná bychom to mohli změnit na nahodilý bordel!

(smích)

Já to nemyslím nijak hanlivě!

Irča:
Mně se to právě líbí! (směje se)

Rasputin:
Na ten šraml jsme přišli v období, kdy nás začali zvát na Grabštejn Worldfest, jestli znáš tu akci. To pořádá náš kamarád. Když nás tehdy na základě doporučení pozval, uvedl, že to je šraml, a to je dle slovníku označení pro hudbu nevalné kvality.

(smích)

Vnímání kapely

Jak vnímáte vlastní kapelu? Co pro vás znamená?

Marta:
Já mám kapelu ráda, protože je to dobrá partička. Podívali jsme se na spoustu dobrých míst, pěkných akcí a poznali jsme spoustu skvělých lidí, takže bylo by mi líto, kdyby jednoho dne skončila.

Radim:
Já asi nedokážu vymyslet nic jiného, vidím to stejně. Občas přijdou nabídky, který člověk nečeká, třeba Polsko nebo středověký festival. V té době, kdy jsem se ke kapele přidal, jsem byl ještě takovej nevyzrálej a v tu chvíli člověka to okolí formuje v tom, jak se bude dívat na svět nebo něco takového.

Opravdu si myslím, že mně osobně to do života něco dalo a jsem za to opravdu vděčný lidem, kteří to se mnou dělají, vážím si toho a doufám, že to bude takto pokračovat. I když stárneme, přibývají starosti a není to jako dřív. Občas se mi zasteskne po těch momentech, kdy jsme někam jeli… a tam jsme se strašně ožrali! (směje se) Spali jsme tam pod stromem. Byla to romantika. Člověk to každý den nezažije. Dneska je to tak, jak to je, ale neztrácí to nic na tom kouzlu. A to je pěkný.

Rasputin:
Mně kapela dost otevřela obzor. Začal jsem se najednou dostávat na strašně zajímavý místa a mezi zajímavý lidi, mezi který bych se normálně nedostal. S tou hudbou tě někdo pozve někam, kde se ti najednou hrozně líbí a říkáš si „Jakto, že jsem tu nikdy nebyl?“ Mám díky hudbě spoustu nových známých a kamarádů a toho si hodně vážím.

Každý člověk v kapele je jiný. Přijde mi, že jsme taková zvláštní parta. To soužití kapely vždy bylo a je zajímavé.

Irča:
Pro mě je kapela prostě kapela, přijde mi, že funguje a ty lidi mám ráda. Jako velmi zásadní zvrat byl podle mě okamžik, kdy přišli do kapely bubeníci. Do té doby to pro mě byli až moc zvláštní lidi, kterým jsem vůbec nerozuměla, ale když přišel Radim a Hayoka, tak to hezky pročistili, začalo se více mluvit a tak. (úsměvně)

Taky to dost beru jako příležitost dostat se na akce s fajn lidmi, na který bych si třeba neudělala čas. Když mám někde hrát, tak tam musím a nakonec tam jsem ráda. A hudebně mě to baví.

A jak to máte v Trutnově s nějakými fanoušky? Máte tu už nějakou svoji základnu, co vás poznává?

Irča:
V Trutnově je to opravdu fajn. Buďto na fesťáku, když jsme hrávali pravidelně, anebo když je Trutnovské hudební léto, tak mi přijde, že na nás chodí furt ti stejní lidé. (směje se) Dokonce se ptají, kdy a kde budeme hrát, a to je milé.

Máte jako kapela nějaký společný cíl?

Marta:
Já jsem si skrze kapelu splnila sen zahrát si s Hradišťanem. Přišli jsme k tomu přišli jako slepí k houslím. Bylo to úplně neskutečný. Jiří Pavlica si nás poslechl a říkal: „My bychom si s vámi rádi zahráli tu vaši Mýtinku.“ (úsměvně)

Zajímalo by mě, jestli věděli, o čem to je. Hradišťan hodně zpívá o přírodě a Mýtina je také o přírodě, akorát že o „pěstování“… (směje se)

Pavlica je můj houslový vzor a tohle byla fakt dobrá zkušenost. Jinak dobrým paradoxem taky bylo, když jsme dělali předkapelu The Doors nebo Prodigy. (smích)

Cíle… více hrát a zkoušet

Irča:
Mně by se líbilo, kdybychom měli nějakou pecku. Nemyslím něco, co se hraje v rádiích, neříkám, že nemáme dobré písně, ale ještě něco lepšího. A určitě jsou místa, kde jsme ještě nehráli a ráda bych si na nich zahrála.

Marta:
Určitě bych chtěla s kapelou ještě někam do zahraničí, ale je to komplikované sladit.

Rasputin:
No… možná až se přestaneme množit.

Radim:
Já bych chtěl dát dohromady nějakou kolonu třeba tří karavanů a vyjet na pouť třeba přes Česko, Polsko, Ukrajinu, pak po pobřeží po Balkánu a vrátit se třeba přes Slovensko a hrát při tom na ulici. Jako když jsou takový ty filmy, kde se starý chlapi sejdou po třiceti letech, dají se po dlouhé době dohromady a udělají šílenou pouť se šílenými zážitky!

Aneb pojďme si zase užít život!

Radim:
Tak! Ale asi by to vyžadovalo fakt tři, možná čtyři karavany. (směje se) Ale víš co – může bejt, co my víme?

Rasputin:
Já bych chtěl skládat písně, ze kterých se prostě „poděláme“!