O mužském modelingu a homosexualitě s Janem Báchorem

Jaké je být mužským modelem a co vše to obnáší? Jsou lidé v Trutnově tolerantní vůči homosexualitě? Nejen o tomto v dnešním rozhovoru otevřeně povídá Jan Báchor.

Ahoj Honzo. Představil by ses nám? Kdo jsi, čím se zabýváš a o co vše se zajímáš?

Ahoj, jmenuju se Jan Báchor, je mi dvacet let a v Trutnově bydlím od svých osmi let, chodil jsem zde na ZŠ a také na gymnázium. Nyní studuji na UHK.

K mým největším vášním patří móda, umění, dějiny umění a anglický jazyk. Ve svém volném čase navštěvuji galerie, vernisáže, balet, operu nebo mé nové oblíbené listování, které je u nás v Trutnově, což mě velice těší.

Lidé tě můžou potkat v novém Coffee & Bar Bruno jako baristu. Jak se ti tam pracuje?

Je to skvělá práce, poznávám mnoho nových a zajímavých lidí a také jsem se naučil, jak pracovat s kávou, nebo jsem poznal, že našlehat mléko na cappuccino není tak snadné, jak se může zdát.

Jak je to dlouho, co jsi se dostal k modelingu?

V módním průmyslu se pohybuji od svých patnácti let, kdy jsem měl poprvé stáž v módním a life-stylovém magazínu CityLife. Od té doby jsem poznal tento svět z mnoha stran jak před objektivem, tak i za ním, a to jako asistent ředitelky módy anebo model. Moje agentura se jmenuje Czechoslovak Models a má nejdelší tradici na českém trhu.

Jak jsi se dostal k modelingu? Někdo si tě vybral, nebo ses k tomu dostal vlastními silami?

Úplnou náhodou, a to tak, že jsem po škole řekl taťkovi o castingu na modela v OC Futurum, on neváhal ani minutu a zeptal se mě, zda to chci zkusit. Když jsem přišel na místo konání castingu, tak mě šokovala dlouhá fronta holek a kluků. Všichni chtěli to jediné, stát se modelem nebo modelkou. Já si připadal tak malý a plný strachu. Čekal jsem asi dvě hodiny, než na mě přišla řada, dostal jsem číslo, pak si mě vyfotili, zeptali se na pár věcí ohledně mého soukromého života, zda umím anglicky, zda jsem někdy pracoval jako model a podobně. Poté mi poděkovali a řekli mi, že se mi ozvou do konce týdne.

Hádám, že se ozvali.

Ano. Hned druhý den dopoledne zavolala taťkovi bookerka Tereza, že se v agentuře líbím a zda bych mohl přijet do Prahy podepsat smlouvu. Byli jsme oba dva překvapeni a rádi. Ještě ten týden jsme navštívili agenturu a podepsali smlouvu. A tak nějak se z dvou hodin čekání stala práce, která trvá již šest let.

Jaké to je být modelem, co to obnáší a jaký z toho máš pocit? 

Je to skvělé, člověk se dostane na mnoho akcí a míst, kam se normální smrtelník jen tak nedostane. Velkým benefitem této práce je setkávání se s mnoha lidmi ze zahraničí, poznávám tak kulturu jiných zemí a také si zlepšuji svůj projev a komunikaci. Člověk se nesmí stydět, protože stydlína před kamerou nikdo nechce, ale chce někoho, kdo umí dané produkty nabídnout a prodat.

Mužský model je poměrně netradiční povolání. Jak na to reagují lidé v tvém okolí?

Vždy, když se o tom před někým zmíním, je v šoku a hned se mě začne vyptávat, jaké to je, jestli jsem například viděl Simonu Krainovou a taky jestli nás neustále váží a přeměřují. Já odpovídám skoro vždycky stejně.

Ano, Simonu jsem viděl, ještě aby ne, když máme stejnou modelingovou agenturu. Dále také, že nás neustále nepřeměřují a neváží, ale že to dělají každý půlrok, jsou to důležité informace pro klienty, a taky kvůli tomu, když se půjčuje oblečení, ve kterém nás budou fotit. Reakce jsou převážně kladné, občas se setkám s někým, kdo mě považuje za nafrněného a dál se se mnou nechce moc bavit, ale já si z toho nic nedělám. Rodina mě velice podporuje a já jsem za to vděčný.

Musíš o svůj zevnějšek speciálně pečovat?

Když si vezmeme například vlasy, nesmím si je obarvit nebo si změnit střih, protože jsem v agentuře prezentovaný na fotkách, kde právě daný střih mám. Pokud bych si vlasy ostříhal jinak než je to na mých setkartách, neboli fotky skrz které mě agentura nabízí, tak bych se musel nechat přefotit a nechat si udělat nové setkarty. Na castingy musím chodit v tmavém a upnutém oblečení, aby vynikla má postava. Speciální péče není, jen se musíme udržovat v kondici.

Jak moc tě to časově vytěžuje?

Časově náročné to je. Jelikož je 90% castingů v Praze, musím se dostat tam, což jsou pro mě tak dvě hodiny cesty, poté se musí čekat, než se model dostane na řadu. Na jednou castingu jsem čekal šest hodin, někdy se to čekání vyplatí, ale někdy si bohužel nevyberou na focení nebo točení reklamy. Ale když si vás vyberou, tak musíte opět čekat, a to spočívá v tom, že se vám ozvou během několika dnů s tím, že si vás vybere šéf daného projektu. Takže ano, modeling je o čekání ať už o čekání na castingu anebo čekání na to, abyste vůbec byli na nějaký pozváni.

Máš za sebou v modelingu již nějaké úspěchy?

Za svůj největší úspěch považuji nafocenou fashion story pro čínský Harper’s Bazaar. Jedná se o módní časopis, který má přes miliardu čtenářů, což když jsem se dozvěděl, tak jsem byl v šoku, je to neuvěřitelné číslo. Když si vezmete, že váš obličej vidí taková masa lidí. Byla to fashion story focená v Praze a toto focení jsem si užil asi nejvíc, byl tam skvělý tým lidí, všichni moc milí a ochotní. Za svůj další úspěch považuji nafocení kolekce od mladého a talentovaného českého návrháře Jana Černého, který má v poslední době mnoho kladných reakci a ohlasu jak z ČR, tak i ze zahraničí, a to konkrétně z módního domu Louis Vuitton.

Máš, co se týče modelingu, nějaký sen? 

Sen by tu byl a to ten, že bych rád nafotil fashion story do nejprestižnějšího módního magazínu Vogue. To je můj veliký sen v tomto okruhu.

Je to něco, čím by ses chtěl do budoucna výhradně živit, nebo míříš někam zcela jinam?

Živit bych se tím nechtěl, práci modela beru jako dobrý přivýdělek a také se podívám na zajímavá místa a poznám nové lidi. Pokud vše vyjde a vystuduji VŠ, chtěl bych se věnovat umění a dějinám buď jako ředitel galerie, nebo PR manažer. Kdyby ale nevyšlo ani jednoho z toho, tak bych rád pracoval v módním magazínu a to jako redaktor nebo stylista. Obojí jsem si již vyzkoušel při svých stážích v módních a lifestylových magazínech. Určitě nechci opustit umění, je to okruh, který mě velice inspiruje a naplňuje štěstím. Umění zrcadlí danou dobu.

Jak to vnímají lidé v tvém okolí tvoji sexualitu? 

Musím říct, že jsem velice vděčný za reakce lidí ve svém okolí. Rodina a kamarádi s tím nemají žádný problém a podporují mě ve všem, co dělám.

Kdy sis uvědomil, že tě přitahují muži a jak jsi se k tomu stavěl?

To, že jsem jiný, jsem věděl již od základní školy. Randil jsem s  děvčaty, ale cítil jsem, že to není ono a že nejsem šťastný. Byl jsem z  toho nejdříve špatný a nevěděl jsem, co je špatně. Zda je to ve mně nebo je to tím, že si nerozumím s holkou, se kterou chodím. Největší zlom přišel, když jsem začal chodit na gymnázium. Tam jsem poznal svoji první lásku a také se přesvědčil o tom, že se mi líbí kluci a jsem tak spokojený a šťastný.

Kdy přišel tvůj coming out a jaké to pro tebe bylo?

Můj coming out přišel v létě, když mi bylo sedmnáct. Sám jsem byl na sto procent přesvědčený o tom, že jsem gay. Jednu noc jsem nemohl usnout a bylo to právě kvůli tomu, že jsem druhý den chtěl říct své mamce to, že se mi líbí kluci. Ale první nebyla mamka, ten večer, co jsem nemohl usnout jsem napsal své ségře Sárince, že nemohu spát a že bych jí rád něco řekl, ona už to tušila. Napsala mi, že jí je jedno, zda se mi líbí kluci nebo holky, ale že je pro ni důležité to, abych já sám byl šťastný a také to, že mě bude milovat takového jaký jsem. Její zpráva mě dodala mnoho sebevědomí a také udělala velikou radost.

Druhý den odpoledne jsem to řekl mamce hned, když přijela domů z  práce, ona to také věděla, že jsem jiný, řekla mi, že čekala, kdy to přijde a byla ráda, že jsem jí to řekl sám.

Jako poslední byl můj taťka, kterému jsem měl strach to říct, protože jsem věděl, že on má na LGBT komunitu jiný názor, odsuzoval tyto lidi a cokoliv s touto komunitou zatracoval. Když jsem mu to řekl, bylo poznat, že je v šoku a neví, jak má reagovat, ale řekl mi úplně to stejné, co moje ségra a mamka a to, že mě bude vždycky milovat a mít rád, protože jsem jeho dítě a přeje si jen to, abych já byl šťastný, ať už jsem jaký jsem.

Jsem tedy vděčný za svou rodinu a za své přátele. Ne každý má totiž takové štěstí v tom, že by to takto jeho rodina nebo okolí přijalo.

Setkáváš se v Trutnově s homofobním chováním? Pokud ano, v jaké míře a jak to lidi dávají najevo? 

Trutnov je malé město a na LGBT lidi není ještě připraven. Držet se tu s vaší drahou polovičkou stejného pohlaví je u nás v Trutnově pouhým snem, ale věřím, že jednou to bude zcela normální.

Několikrát denně se setkávám s pohledy plných opovržení nebo i pokřiky ošklivého rázu. Já se oblékám zcela jinak než ostatní a tím to dávám i hodně najevo a je poznat, že jsem jiný, za ty roky jsem se s tím naučil žít a nevšímat si toho. Největší problémy tím mají puberťáci a lidé v mém věku, pokřikují po mně nebo se smějí, ale jak jsem již řekl, já si toho nevšímám, z počátku jsem to snášel velice špatně, ale nyní nad tím mávnu rukou.

Nedělal ti někdy někdo problémy právě kvůli tvé orientaci?

Ano, na základní škole jsem byl šikanován spolužáky, posmívali se mi a na hodinách tělocviku mi o dali vždy pořádně sežrat, takže jsem si šikanou prošel. Naštěstí to byla jen jediná zkušenost tohoto rázu. Na gymnáziu to kamarádi přijali bez problému a podporovali mě, za což jsem velice vděčný.

Setkal jsi se někdy s tím, že jsi byl kvůli své orientaci, jakkoliv, v čemkoliv, někým znevýhodněn?

Naštěstí se mi nic takového nestalo, ale slyšel jsem pár případů, kdy byl například kamarád vyhozen z domu, protože se mu libí kluci.

Jak tě vnímají heterosexuální kamarádi z řad kluků? Nebo máš přátele převážně mezi holkami?

Svým kamarádům jsem to řekl ve druháku na gymplu. Nikdo s tím neměl problém a všichni byli v pohodě. Myslím si, že je to tím, že se jedná o studenty gymnázia, ti jsou totiž v těchto věcích racionální. Reakce na učňáku nebo nějaké průmyslové škole by byla podle mě úplně jiná. Ale je tomu tak, mám více kamarádek než kamarádů. Rozumím si s nimi víc.

Co bys chtěl vzkázat všem lidem, kteří se coming outu bojí a váhají?

Ať nemají strach a ať začnou u těch lidí, ve kterých mají největší důvěru. Každý, kdo toho člověka má rád, vezme jeho orientaci bez problému.

Jak se ti žije v Trutnově a co se ti na něm nejvíce líbí?

Trutnov je pro mě jedno z nejhezčích měst, bydlím tu již dvanáct let a stále mě nepřestává překvapovat a zamilovávám si ho víc a víc. Mám to město moc rád, jsou tu moji přátelé a část rodiny. Prožil jsem zde své dětství a také roky studia na gymnáziu, na které velice rád vzpomínám. Je to město plné krásných památek, domů a také je kousek od krásné přírody a Krkonoš.

V posledních letech se Trutnov zlepšil v mnoha ohledech, je tu mnoho nových kaváren, které Trutnov potřeboval jako sůl. Je tu skvělé kulturní vyžití, mnoho vernisáží, skvělých a netradičních divadelních her a poslední dobou jsem si oblíbil listování na ZŠ Mládežnická Trutnov, kam jsem chodil na základní školu, takže vždy, když tam přijdu, vrátí se mi krásné vzpomínky na dětství.

Mám tu mnoho oblíbených míst. Rád chodím do městského parku a večer se rád procházím uličkami okolo náměstí. Dále mám moc rád naši renesanční galerii, kavárnu Lesa, okolí Gablenzu a Janské kaple.