Největší radost mi dělá lidské štěstí
Přicházím do Bruna s tím, že tam budu o chvilku dříve než ona. Jakmile otevřu dveře, Maruška již sedí u stolu a slovem „ahoj“ nabourává mou představu o počátečním vykání. Pamatovala si mě z doby, kdy jsem jakožto zametač mincí na maturitním plese dělal kreace s koštětem a měl k tomu průpovídky. Musel jsem být opravdu úkaz, protože je to čtyři roky nazpět.
Co bys o sobě mohla pro začátek říct?
Od čeho bych začala? Zubní laborantka, co začala fotit? (směje se)
Vůbec jsem nepočítala s tím, že bych to někdy dělala. Nebyl to žádný záměr ani přání, jako to dnes spousta lidí má. U mě to začalo tak, že jsem fotila syna. Vždy mě bavilo něco tvořit, proto jsem začala dělat zuby. Děláš se štětci, tvoříš, vyrábíš a někdo z toho má radost, protože se může smát a najednou mu zlepšíš život. To jsem dělala šest let v Praze po škole hned co jsem vystudovala.
Pak jsme se s mým bývalým mužem přestěhovali do Trutnova. Tady jsme si našli dům a čekala jsem miminko – Honzíka. Tím to začalo. Mám ještě dceru Violku.
Ty jsi původem z Prahy?
Původem jsem z Hronova, odkud jsem šla do Hradce na školu a pak do Prahy. Poté právě sem, abychom byli blíže k rodině.
Máš mimo focení nějaké jiné záliby?
Ono je toho asi víc. Co bych vypíchla? Co bych dělala asi úplně nejradši teď momentálně? Ideálně mít čas pro sebe. (směje se)
Takže zálibou je klid? (úsměvně)
Zálibou je klid a kdybych si mohla ve svém volném čase vybrat, co bych chtěla dělat, tak číst, něco si namalovat, vidět lidi, které mám ráda a chodit ven. Prožít čas co nejpříjemněji, ale rozhodně ne něčím aktivním. Nejsem žádný aktivní sportovec. (úsměvně)
A jaké knížky čteš?
Teď mám dlouhou dobu předpřipravenou knihu Mistr a Markétka od kamaráda.
Nečtu však primárně romány. Je to různé. Někdy cítíš, že máš chuť si přečíst myšlenky určitých lidí, kdy zjistíš, jak fungovali, jaký měli život a jaký měli pohled na věc. To mě také baví, to jsem už přečetla pár lidí. Tehdy jsem četla o Einsteinovi. Teď mám doma, co přinesla Violka z knihobudky, Hovory s T. G. Masarykem od Čapka. Violka má taky ráda knížky, takže je to takový můj zdroj, který tahá knížky ze všech knihobudek, které existují. (směje se)
To bych se s ní shodnul. Knížky jsou určitá závislost.
Jsou a je to žrout času. Čekáš, kdy už si budeš moct sednout a ponořit se do toho. Proto ten klid. Já si vždy říkám, že ve chvíli, kdy začne padat listí a už se blíží zima, přichází ten čas, kdy po mně nebude tolik lidí tolik věcí chtít a já budu moct dělat to, co potřebuju. V tu chvíli vím, že se blíží čas, kdy si můžu cokoliv namalovat a že si můžu odpočnout tak, jak to cítím.
Čím maluješ?
Před dvěma roky jsem si zkusila akvarely a je s tím hrozná zábava. Je to strašně příjemný, protože ta barva funguje úplně jinak, než když jsem malovala temperou míchanou s klovatinou, která tak zajímavě popraská. S akvarely pracuješ úplně jinak, vrstvíš, čekáš, co uschne… je to jiné.
Jak dlouho maluješ?
Chodila jsem do „malířáku“ už když jsem byla malá, v období třetí, čtvrté třídy. Podobně jako Violka. Teď taky začala, tak se nám to vrátilo do života úplně stejně. Mě ty štětce baví již od malička. (úsměvně)
Zmiňovala jsi, že ses k focení dostala skrze focení syna. Jak už je to dlouho?
Deset let a půl a zvrhlo se to během prvních dvou let. Tehdy jsem odfotila pár kamarádek. To byla doba, kdy to nebyl takový boom jako dnes. Instagram ještě nefungoval a sama jsem ani Facebook neměla.
Začalo to strašně nevinně a skončilo to u přeplněného diáře, který jsem si vždy na další rok pořizovala až v lednu a teď ho mám už v září. (směje se)
Jak vzpomínáš na začátky focení?
První tři roky jsem všem říkala, že jsem zubní laborantka na mateřské, aby věděli, že nejsem fotografka. Žádný ceník jsem oficiálně neměla a ty lidi už věděli, že prostě fotím, ani jsem neměla žádný web, nic. Takže jsem říkala, že kdo mi co dá, to půjde do foťáku a takhle jsem splácela foťák a objektivy. Pak se nějakou dobu splácel ještě jeden foťák s objektivem.
Ve chvíli, kdy bylo vše splacené jsem si založila živnostenský list a začala oficiálně fungovat. Už by mi chodily peníze navíc a nebylo by to do čeho dávat. Ve chvíli, kdy jsem se stala OSVČ jsem si po necelých čtyřech letech začala říkat fotografka. Říkala jsem ale lidem, že na to nemám žádné školy, tak aby s tím počítali. (směje se) Že si tu nebudu hrát na fotografku, když jsem zubní laborantka na mateřský. (úsměvně)
Pamatuješ si na svůj první foťák?
Úplně první foťák, co jsem držela, to byla myslím úplně obyčejná Minolta, na kterou jsi nafotil 24 fotek a pak je nechal vyvolat. Tenkrát jsem vyfotila popelnici, to mi bylo čtrnáct…
Popelnici?
Jo, ona byla velice důležitá (směje se). Tehdy když jsem bývalému muži ukazovala tu fotku, tak mi říkal: „Ty fotíš popelnici?“ A já mu řekla: „No, proč ne.“ (úsměvně)
Pak jsem měla spoustu let pauzu a nic nefotila, protože mě nebavilo někde cvakat. Zvrtlo se to s narozením Honzíka. Můj muž byl grafik a měl doma klasický foťák k práci, kdyby potřeboval něco vyfotit. Dal mi takový malý růžový Sony „cvakátko“, ale už digitál. Když jsem s tím vyfotila syna, tak tam nebyl, jak jsem si přála a po měsíci jsem si řekla, že se podívám, jak vypadá ten velký foťák, kterému jsem vůbec nerozuměla, ale řekla jsem si, že se s tím naučím, protože jsem technický tip a baví mě to.
A aktuálně se na fulltime živíš jen focením?
Úplně fulltime. Totálně. (směje se)
A co fotíš? Co vše máš ve svém portfoliu?
Svatby, miminka, rodiny, když se dva lidi chtějí jen tak nechat vyfotit a v neposlední řadě firmy a firemní akce, ale to minimálně. Občas si mě někdo zavolá, když je nějaká otvíračka. Fotila jsem Expres Menu nebo celou výrobní halu u Grunda. Když si někdo přeje, tak i produktové věci. Jeden kamarád, moc hodnej, Vilda Fischl (úsměvně) mi půjčuje ateliér, když je potřeba, takže ta možnost tady je, ale dělám to minimálně. Fotím převážně lidi. To je nejpříjemnější, protože s nimi zažiješ nějaký čas a je to příjemný čas.
Jaké jsou podle tebe předpoklady kvalitního fotografa? Spousta lidí, co tak pozoruji, si pořídí drahý fotoaparát a hrnou se do fotografování bez nějaké předešlé znalosti a zkušenosti.
V těchto prvopočátcích si myslím, že jim chybí hlavně pokora. Mnohdy si řeknou, že jsou fotografové, ale vlastně to s tím nemá nic společného.
Předpokladem, kvalitního fotografa podle mě rozhodně není technika jako taková. Kdybys měl deset lidí a všichni měli stejný průměrný foťák, tak tam bude vždy někdo, kdo k tomu bude přistupovat jinak a vyfotí to, co nikdo nevidí.
Bavíme-li se o focení lidí, určitě to není o technice ale o tom, jak fotograf dokáže komunikovat s lidmi a jak se mu otevřou. Na fotkách to pak je vidět.
A jak dlouho ti trvalo, než jsi se dostala na takovou úroveň kdy sis řekla „Teď jsem se svými fotkami spokojená“?
Já to takhle nikdy nevnímala. Ze začátku, když jsem fotila syna, jsem se hlavně zabývala tím, jak ten foták funguje a vůbec jsem nehodnotila, jestli ta fotka je kvalitní nebo ne a jestli jsem s ní spokojená. Pro mě bylo důležité, co z té fotky, na které byl můj Honzík, cítím.
Určitě časem vidíš, jak se to vyvíjí. Jsi rychlejší, umíš si nastavit foťák podle potřeby a vidíš svůj vývoj v té fotce, ale není to tak, že bych byla někdy nespokojená. Mně se to vždy líbilo.
Na kolik tě vyjde profesionální fotografické vybavení?
Kolem 250 000 Kč bez kompu. (úsměvně)
Určitě bych si ráda více dopřála. (směje se) Užila si nějaké další objektivy, ale to už by byl zbytečný nadstandard, který bych je přes ten rok plně nevyužila.
A jaké má fotograf náklady, které třeba laik nevidí? Plácnu, pojištění foťáku…
To třeba vůbec nemám a vůbec to nevyužívám, ani když jsem jela do zahraničí. (směje se)
Ale víš, co musím platit? Údržbu foťáku. Za rok odrovnám závěrku, protože odcvakám 250 až 300 tisíc fotek. Já si na začátku bláhově myslela, že si pořídím foťák a že to je nekonečný. Teď je to už pravidelně rok co rok závěrka, k tomu čištění a seřízení – běžná údržba.
Pak asi k tomu ještě potřeba záložní disky. Aktuálně mám spotřebu větší, než jsem kdy měla.
Jak velkou?
Kupuju si 4 TB HDD a musím ho mít ještě zálohovaný, takže 8 TB, které mám na rok a půl. Zálohuji jak neupravené, tak upravené verze fotek, takže kdyby si kdykoliv někdo přál, můžou se ty fotky znova nahrát. Mám asi šestiletou zálohu.
Kamarád, který mi pomáhá s technikou a se vším okolo mi říkal, ať se pomalu psychicky připravuju na serverovnu, protože s tímhle množstvím práce se k tomu pomalu ale jistě blížím. To jsem se trošku zděsila, protože to je třeba 25 000 Kč. Já, která k počítači čuchla před deseti lety budu mít časem serverovnu. Takže s tím se zatím smiřuji. (směje se)
A videotvorba tě neláká?
Neláká. (úsměvně)
Z jakého důvodu?
Pokud se bavíme o svatebním videu, protože nesení draka bych asi nedělala, tak videotvorba je daleko těžší než fotografie. Pokud v tom chceš mít fakt hloubku a cit, tak ten svatební den vyčerpává, vcucne tě to daleko více a daleko více je to náročnější sestříhat tak, aby z toho byly cítit emoce. Je to strašně těžký proces v člověku. Pokud to samozřejmě nechceš dělat tak, že přijedeš na svatbu, natočíš prstýnky, šaty a jedeš každou svatbu takhle.
Pokud chceš opravdu proniknout do těch lidí a chceš tam zaznamenat tu atmosféru, je to těžké a nesmírně to vyčerpává. Kamarád to dělal dva roky a úplně úžasně, ale musel si už odpočinout. Je to nesmírně vnitřně náročné. Mě by na to bavilo vybírat hudbu. (směje se)
Smekám před lidmi, kteří to opravdu umí, dávají do toho kus sebe a vydrží u toho. Tihle lidé ale nedělají typický sestříhaný dokument, ale působí to na tebe jako film (pozn. např Kaco films). Je to zážitek pro všechny zúčastněné a pro ty, co na to koukají. To už jsou lidi, kteří si za to nechají zaplatit velkou sumu a mají jednu svatbu za 14 dní nebo za měsíc.
A máš nějaké zajímavé příhody ze svého focení?
Chceš slyšet, jak mě kolikrát vyváděli policajti? (směje se)
Policajti?
Jednou jsem fotila pomalovaného kluka ve staré fabrice a bleskal tam blesk. Lidi zvenčí si mysleli, že tam sváříme a zavolali policii.
Jednou mě zase policie vyváděla z vodotrysku na kruháči u Lidlu. Měla jsem jednu holčinu, která se tam chtěla osprchovat v šatech, bez podprsenky a kalhotek… no, možná kalhotky měla. (směje se)
Takže se přidali? (úsměvně)
Oni se zdáli koukali a nechali nás (směje se). Bylo asi půl desáté a nikdo tam nejezdil, což bylo super a ona byla dost odvážná a strašně si takovou fotku přála. Pak k nám přijeli a ještě si ji jednou prohlídli, protože jí byla zima…
Chápu. (směje se)
Já jsem jí říkala, že jí dávám minutu a přijedou, ale
přijeli za půl minuty.
A jak to máš s focením sebe samotné? Jsi v rámci profese v klidu, nebo jsi taková ta: „Né, nefoťte mě“?
Asi před tím nezdrhnu, (směje se) ale nevyhledávám to. Nemám ani potřebu mít rodinné fotky kde bychom byli „napáskovaní“ všichni tři. Ale mám kamarádku, Janu Pechlátovou, ke které bych šla, kdybych opravdu prahla po fotkách sebe a rodiny. Jí bych věřila, protože je mi s ní dobře.
Když jsem na svatbě a někdo mi říká, ať mu půjčím svůj foťák s tím, že mě taky vyfotí, tak se do toho nehrnu. Nevidím důvod, proč bych se měla takhle fotit.
Co tě na tvé práci nejvíce baví? Je to ta lidskost a příběh zachycený na fotkách?
Baví mě to, že při focení s lidmi ty emoce jedou pořád a ať jsi kde jsi, žiješ díky tomu v absolutní pravdě.
Co ti dělá v životě největší radost?
Takové otázky jsou pro mě vždy těžké. Mám toho strašně moc a neumím vypíchnout jen jednu věc.
Tak jich vypíchni víc (úsměvně)
Můžu, jo? (směje se)
Ono to je od maličkostí, od dobré pěny na kávě až po to, když vidím kolem sebe šťastné lidi. Nebo když vidím rozzářenou Violku z toho, že se jí něco povedlo.
Lidské štěstí, kdybych to měla shrnout.
Je něco, čím se v životě řídíš?
Intuicí. Ta mě vede. Ve chvíli, kdy ji vnímáš, tak nemáš na vybranou a ona tě vede sama. Když to zjednoduším, ona řídí mě.
Jak se ti v Trutnově žije, už tu jsi přeci jen nějakou řádku let.
Skvěle! (úsměvně)
Já to tu mám hrozně ráda. To byl opravdu strategický tah se sem přestěhovat. Tehdy jsme objížděli města kolem Prahy, a to nám pořád nějak nesedlo, a pak jsme přijeli do Trutnova, který má všechno a žije se mi tu skvěle.
