Naši pekaři se snaží, aby zákazníkům chutnalo

Podnikání paní Štěpánkové má opravdu zajímavou historii. Před lety síť malých obchůdků, nyní jen jedna menší pekárna v centru města. Kvalitou se jí však žádný velkoobchod nemůže vyrovnat. Až si budete chtít jít pro pečivo, vzpomeňte si na paní Štěpánkovou a její pekárnu. Stojí to za to!

Co byste o sobě řekla?

Jmenuji se Jana Štěpánková, za svobodna Wlotzková. Své jméno za svobodna zmiňuji proto, že má spojitost s pekárnou. Je zde již dvacet osm let a lidé ji mají zažitou jako Pekařství Wlotzková z doby, kdy ho vedla moje mamka.

Je mi čtyřicet let a mám dvě děti – dva kluky a manžela, který je mým celoživotním partnerem a moc mě podporuje. Původně jsem vyučená kadeřnice. Později jsem si udělala rekvalifikaci zaměřenou na prodej potravin a poté jsem si dodělala maturitu.

Jak došlo k tomu, že se z vyučené kadeřnice stala časem majitelka pekárny?

Neměla jsem žádný sen o tom, že bych se stala kadeřnicí. Na „učnák“ jsem šla proto, že jsem nevěděla, co chci dělat. Moje babička byla kadeřnice a říkala: „Tak bys mohla jít na kadeřnici.“ Po učňáku mi táta říkal: „Nebudeš kadeřnice, budeš celý den stát na nohách a málo si vyděláš. Budeš u nás ve firmě.“ (úsměvně) Takhle moje účast v rodinném podniku začala.

Bylo pekařské řemeslo v rodině?

Ne, tatínek byl podnikatel, který, jak jsem již zmínila, měl podniků víc a mamka nikdy předtím nepekla. Měla na to pekaře. Tehdy jsme byli velká firma s vícero obchody, ale táta později umřel a mamce zůstala jenom tato pekárna a pekárna ve Svobodě nad Úpou.

Já jsem začínala ve skladu v Úpici v ovoci a zelenině. Pak jsem pracovala v prodejně potravin na náměstí Horníků. Později jsem šla sem do kanceláře. Tehdy jsme tu byly v kanceláři čtyři a účetní mě zasvěcovaly do všeho potřebného a mně se ta práce líbila. Do tátovy smrti jsem zůstala v kanceláři.

Co bylo pak?

Těžce jsme to nesly, ale mamka říkala: „Ne, to zvládnu.“ Rozhodla se vrátit do práce s tím, že budeme dělat spolu. Začala to vést a já pracovala pod ní. Tehdy jsme dohromady i se Svobodou měly patnáct zaměstnanců a zavážely se celé hory naším pečivem.

Později se však začaly rozjíždět velkoobchody, přišla krize a do toho postavila se pekárna v Choustníkově Hradišti. To dalo prostor konkurenci s levnějším pečivem a tím jsme začali ztrácet klientelu. Ve finále jsme museli Svobodu pustit, protože na horách již nebyl takový odbyt. Teď je tam místo toho bistro. Prodalo se to a peníze se zainvestovaly sem.

Jak se vám dařilo?

Pak po mamce začali šlapat. Měli jsme tu každý rok kontroly, ale až abnormálně, až jsme si říkali, že je na nás někdo posílá. Už ji to přestalo bavit, musela tu toho spoustu vybudovat a zainvestovat sem spoustu peněz. Od roku 2017 je v důchodu a starám se o obchod já s tím, že je mamka můj odborný garant, protože jsem zde byla dlouhou dobu jen jako účetní, takže jsem musela mít někoho z pekařského oboru jako garanta. Pomáhá mi se vším a je moje největší opora.

Jak si pekárna aktuálně stoji?

Aktuálně máme čtyři zaměstnance. Rozvoz jsme omezili na minimum a pečeme převážně jen na prodejnu a to, co zvládnu sama rozvézt. Pojala jsem to tak, že nejsem jen v kanceláři, ale přijedu do práce, sednu do služebního auta, naložím pečivo a hodinu rozvážím.

Hodně sem jezdí stánkaři z hor s tím, že lidem pečivo chutná.

Nakupuje u vás v dnešní době znatelně méně lidí?

Rozhodně méně. Dříve tu byla fronta od rána do večera, ale jak říkám, s příchodem obchoďáků se vše začalo zhoršovat. Byla bych moc ráda, kdyby k nám lidé chodili jako dřív.

Bohužel, nemůžeme konkurovat tomu, když udělají akci rohlíky za korunu. Sem opravdu chodí ti, co jim chutná a cení si toho, že je to ruční práce, na které si naši dva pekaři dávají záležet. Ráda na prodejně slýchám, že sem jezdí lidé, třeba až ze Žacléře, jen proto, že jim od nás chutná.

Proč by lidé měli nakupovat u vás, a ne v supermarketu?

Kvůli kvalitě, protože naše pečivo je chutné, pečeme z předměřické mouky, která je opravdu kvalitní, je dražší, na té chuti je to znát a naši pekaři pečou s láskou a nešidí to. Opravdu se snaží, aby zákazníkům chutnalo.

Je někdo, komu byste chtěla touto cestou poděkovat za pomoc a oporu?

Určitě mamce za její oporu. Je to pro mě kamarádka, se kterou jdu ráda na kávu a zároveň nejlepší mamka, jakou si může dcera přát.

Dále bych chtěla zmínit švagrovou Radku Wlotzko, to je zlato. Je tu už od doby, co čekala děti, chodila si sem na mateřské přivydělávat a pomáhala našim pekařům, než se naučila péct.

Poté jsem jí nabídla, jestli by tu nechtěla být se mnou s tím, že by jenom nepekla, ale byla by i na prodejně. Ona je opravdu nenahraditelná. Například když mají pekaři dovolenou, tak je na pekárně a já prodávám. Zastane zde moji práci papírově, prodejnu a když něco dojde, jde a napeče.

Co vám dělá v životě největší radost?

Rozhodně moje rodina – mé děti. (úsměvně)