Jsem ráda, že je pro mě práce koníčkem, říká správkyně útulku Karolína Benešová

Karolína Benešová je energická slečna, pro kterou je práce vedoucího v trutnovském útulku splněným snem i přesto, že není zas tak jednoduchá, jak si můžeme myslet, protože, jak sama říká, nespočívá jenom v mazlení se se psy. Jaká je, v čem všem její práce spočívá a co by si lidi ve vztahu ke psům a péči o ně měli uvědomit?

Slečno Benešová, přibližte nám svoji osobu. Kolik vám je, odkud pocházíte, čím jste vystudovaná a jaké máte koníčky?
Je mi 29 a původem jsem ze Rtyně v Podkrkonoší, kde také celý život žiju. Mým koníčkem je sport. Věnuji se jumpingu, což je posilování na malé trampolíně. To miluji a cvičení jako takové. Dříve jsem se věnovala fitness a také lezení.

Studovala jsem nejprve v Hradci Králové SOŠ Veterinární. V prváku jsme si měli zvolit, kam půjdeme na praxi a tohle byla jasná volba, a tak od patnácti jsem sem přes prázdniny chodila vypomáhat a když už mi klaplo osmnáct, tak jsem tady pracovala i o víkendech na smlouvu. Po škole jsem plánovala sem nastoupit stůj co stůj, až se uvolní nějaké místo. (směje se)

Po SŠ jsem šla studovat do Prahy na zemědělskou univerzitu, fakultu agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů obor zootechnika, který byl zaměřený na chov jak hospodářských, tak i exotických a zájmových zvířat. Zájmová zvířata jsou právě třeba psi, takže jsem studovala v oboru to, co jsem chtěla později dělat.

Dalo by se mluvit o splněném snu?
Ano, dalo by se to tak říct.

A jak jste se jako holka ze Rtyně dostala k útulku v Trutnově?
Mamka tenkrát pracovala v Trutnově a když jsem hledala místo pro praxi na SŠ, připadaly v úvahu veteriny, kravíny – to jsem si tedy taky zkusila, to byla šichta šeredná, a pak jsme se právě dopátrali přes známé k útulku.

Pojí se k touze pracovat v psím útulku nějaký zážitek, nebo jste sama vyrůstala mezi zvířaty?
Třeba psa ani kočku jsme doma nikdy neměli, ale můj taťka měl, co si od jakživa pamatuji, exotické zvířectvo, od papoušků přes želvy, agamy, chameleony, leguány a podobně. Asi proto jsem k tomu měla vztah a původně mě zajímala právě ta exotická zvířata. Na vysokou jsem se pak hlásila asi na 4 různé školy. Jelikož jsem dobře odmaturovala, skoro nikde jsem nemusela skládat přijímačky a přijali mě všude. Všechny školy byly zaměřené na zvířata, ale nevěděla jsem, kterou si vybrat a nakonec to vyhrála Česká zemědělská univerzita v Praze. Oslovila mě svým prostředním a studentským vyžitím.

Ten byl obor zaměřený na ta exotická zvířata. Bakalářskou i diplomovou práci jsem psala na entomologické téma, což je nauka o hmyzu. Tehdy jsem se zabývala chovem brouků, mnohonožek, pavouků a těch „sajrajtů“, co lidi nemají rádi. (směje se) Fascinují mě zvířata, co se ostatním lidem až tak nelíbí – tihle hmyzáci, to mě bralo. (směje se)

InzerceReklama Kovarstvi Vydra

Dá se říct, že skrze vášeň pro exotická zvířata jste se oklikou dostala ke psům?
Přesně tak.

Jak se vám tu pracuje?
Tohle místo mě tu ohromně drží. Člověk pro to žije. Na druhou stranu to není pokaždé sranda. Je potřeba se od toho trochu oprostit. Člověku by jinak přeskočilo, protože příběhy těch psů nebývají hezké. Většinou přijdou týraní, bojí se a útočí ze strachu. To člověka nesmí zlomit, nesmí se do toho ponořit a začít je litovat.

Moje práce opravdu nespočívá v mazlení se psy

Jste vystudovaná inženýrka. Nesetkáváte se u některých lidí s údivem nad tím, že přitom pracujete v útulku?
Spousta lidí to nechápe, na druhou stranu mi ta vysoká ohromně pomohla, protože byla zaměřena, na zootechniku. To znamená správný chov zvířat – zázemí, krmivo a tak. Měli jsme tam přímo předmět, který se jmenoval výživa, dále genetiku a pro mě důležitou etologii, což je nauka o chování zvířat ve smyslu jak k tomu psovi přistupovat, jak se k němu stavět, jak se koukat, jak ten pes se chová, co to jeho chování značí, na co si dát pozor když vidím, že se staví tak a tak. Ta škola mi v tom pomohla. 

A nenapadlo vás pracovat někde jinde?
Samozřejmě, že bych mohla dělat něco jiného, já jsem i dělala. Rok předtím, než jsem nastoupila do útulku, jsem pracovala pro společnost Diana Seven, která pořádá potravinové trhy v Poříčí. Vyrábějí sýry a hovězí maso. Dělala jsem nejprve v mlékárně. Tam jsem si zjistila, jak ten výrobní proces funguje, jak se sýry vyrábí a potom jsem postoupila na pozici obchodního referenta do kanceláře. Hezká práce v teple a v suchu. Nabízela jsem produkty, zpracovávala objednávky, výrobu, a podobně. Mohla jsem tam zůstat, samozřejmě, ale když se mi naskytla příležitost jít sem, protože paní vedoucí šla do důchodu, neváhala jsem. Tam jsem seděla neustále v kanceláři a na to já nejsem.

Samozřejmě, že se tomu lidi diví, na druhou stranu si nemyslím, že je to nějaká podřadná nebo lepší práce. Je jedno, jestli člověk jako vy se stará o nemohoucí, nebo já tady ošetřuju psy a k tomu občas, ale už ne tolik, pobývám v kanceláři. Ta škola mi k tomu pomohla a to je pro mě důležitý.

Práce v útulku vás tedy baví a dá se říct i naplňuje.
Jsem ráda, že je pro mě má práce koníčkem a to si myslím, že má málokdo. To je pro mě důležité, ať jsem inženýr, nebo nejsem. Rozhodně se nepovyšuji, dělám tu normální práci, když je potřeba tak jdu, uklidím, vyčešu psy – cokoliv.

Samozřejmě ta práce tady jako taková pro mě jako pro vedoucí není až tak o psech. Mám denně padesát telefonátů, vedu účetnictví, psí hotel, agendu ke všem psům, komunikuji dennodenně s policií, se starosty okolních obci, kde domlouváme umisťování psů a komunikuji s krajskou vet. správou, když je třeba řešit nějaký týrání. Není jednoduché to zkoordinovat.

Nespočívá to tolik v péči o psy, ale spíše v řízení podniku, že?
Dalo by se to tak říct. Moje práce opravdu nespočívá v mazlení se se psy, což si někdo může myslet. Mám to poměrně složitější a někdy jdu s takhle velkou hlavou odsaď domů. (ukazuje a směje se)

A jak takový běžný den v útulku probíhá?
Ráno, když přijdeme, tak zkontrolujeme karanténní klece, kdyby byl nějaký noční odchyt od policie. Oni pro tyto případy mají klíče od brány, psa umístí do karantény a pošlou mi k němu složku se vším potřebným. Potom si k tomu jdu založit papíry a provést evidenci. Následně kontrolujeme všechny psy, jak zvládli noc, protože tady nejsou 24h služby. V zimě, když jsou zavření vevnitř, tak se vypustí ven na vyvenčení a vyklidí se to nejběžnější. Potom mám většinou své „okénko“ u počítače, kdy vyřizuji, co je potřeba. Potom s kolegyní chodím krmit a rozdávat léky. Psi se zavřou zpátky dovnitř a jde se uklidit celý venkovní areál. Opravdu uklidit, pohrabat ty výběhy a když je to dopoledne hotové, psi se zase přeženou, pustí se ven a to samé kolečko opět vevnitř. Každý den se stírá desinfekcí, čistí se, vyměňují se pelíšky a pere se. Takhle vypadá běžný provoz.

Mezitím chodí lidi na venčení, na hotel, odevzdáváme psy z hotelu, teď občas i nějaká ta kočka se sem dostane, takže ve volné chvíli se ještě musíme postarat o kočky. Teď tu jsou štěňata, těch je třináct, takže ty musíme také zaobstarat a navíc je asi bude nutno začít dokrmovat, protože fena má málo mléka.

Odpoledne začnou chodit průvody lidí, na různé návštěvy a venčení. Snažím se lidi brát co nejvíc dovnitř, ukázat jim to tu, abych trochu rozbourala fámu „chudáci psi v útulku“. Takhle to nefunguje. Ti psi tady vůbec nejsou chudáci. Mluvím za náš útulek samozřejmě. Nevím co kde se s čím lidi setkali jinde ale u nás ti psi, my říkáme že se mají „jak prasata v žitě“, protože my jsme od sedmi rána do čtyř odpoledne s nimi. Kdo je se svým psem od sedmi do čtyř? Doma je člověk zavře v bytě a jde do práce. Tady furt mají na co koukat a co čuchat, venčitelé je berou ven, my je bereme ven, takže opravdu ten servis tady mají.

Jako dětský tábor.
Přesně tak to taky říkám. Když mi sem lidé poprvé vedou psa na hotel, bojí se, jak to tu zvládne. První den kouká, druhý den to tu pojme za své a když si pro něj přijdou, tak se mu kolikrát domů nechce.

Když se sem vrací psi na hotel opakovaně, už od brány svého páníčka táhnou, „letěj“ na to své místo a jsou spokojení. Opravdu tu psi netrpí.

Kdo vám s útulkem pomáhá?
My jsme organizace města Trutnov, takže pro mě město zprostředkovává veškeré věci, co potřebuji. Ať už se to týká veteriny, oprav nebo zázemí, tak to financuje město s tím, že máme na účtu, kam nám lidé posílají dary, další obnos, který jsme třeba nedávno použili na nákup kvalitní „VAPky“, kterou můžeme desinfikovat kotce a celkově to prostředí udržovat mnohem lépe. Na tyto různé výdaje využíváme právě ty dary. Když je potřeba speciální krmeni, tak pak saháme také do darů a základ nám platí město, které nám aktuálně zafinancovalo i celý nový plot.

Máme štěstí, že máme dobré vedení a všichni tam mají rádi psi, například pan starosta Adamec si odsud adoptoval loni pejska. Ten se snaží vyjít vstříc. Můžu nechat provést třeba i drahou operaci, protože oni mě v tomto podporují. Nevím, jak to mají jiné útulky, ale já mám v tomhle ohromné štěstí.

Kdo další s vámi v útulku pracuje?
Na stálo mám k sobě jednu paní a tři další, takže čtyři. K tomu okolo dvaceti venčitelů, co chodí často. Pak samozřejmě příjde někdo, s kým sepíšeme smlouvu, dvakrát si vyvenčí a už nepřijde, ale takových dvacet lidí sem chodí pravidelně.

Říkala jste, že se sem dostávají nejčastěji pejsci zbídačení.
Ano, dostávají se sem jenom z odchytu, čili pes se někde potuluje, policie ho odchytí a doveze ho sem a já se následně podívám. Některé ty známé „zdrhače“ už znám, tak volám rovnou majiteli. Řekla bych, že tak polovinu psů dokážeme vrátit původním majitelům, což jsou psi, kteří jim fakt utečou. Ti co nám tady zůstanou, stráví týden v karanténě, po týdnu je očipujeme, odčervíme, odblešíme, naočkujeme kompletní vakcínou a dáme je z karanténní klece dovnitř do objektu. Vytvoříme jim medailonek, jak na webu města Trutnov, tak na Facebooku a snažíme se jim najít nový domov.

U některých to jde rychle, u některých je to poměrně složité, protože byli třeba týraní. Většinou se zde ocitnou z nějakého důvodu. Jsou to třeba nezvládnutí psi, ale i normální psi, třeba hodně odrostlá štěňata. Lidi si vezmou štěně, do půl roku až osmi měsíců je baví a pak už je to velký pes, kterého vyhodí. Tohle je docela běžné. Nebo hodně se sem dostávají psi na třetím roku věku, kteří pohlavně dospěli a začali být nezvladatelní až agresivní – ti jsou tu také často. Stává se, že ráno přijdu do práce a je uvázaný pes před bránou. I takhle se sem dostanou.

Asi před čtyřmi měsíci jsme měli hozený dva psy přes plot, který byl ještě mnohem vyšší, než ten nový. Naštěstí neměli zlomené nohy, což se v těchto případech stává. A co pak o to – psi jsou ještě dobrý, ale tenkrát tam byla hozená kočka a já do toho výběhu dala psa. Zaplať pánbůh hodného, ten přišel a tu kočku celou za hlavu k nám dones v hubě: „Hele co jsem našel“. Živou nám ji dones ukázat! Ta měla hlavně „z prdele kliku“, jak se říká (směje se), protože ten jí naštěstí neublížil, ale člověka by ani nenapadlo, že sem do psího útulku někdo vhodí kočku.

Jediná kočka v útulku a vrchní strážce pořádku – kočka Béza

Snažíme se lidi učit, ať raději koupí sušené maso, než piškoty

Jaké typy darů od lidí jsou nejvhodnější, když pomineme finanční dary?
Přijímáme granule a snažíme se lidem klást na srdce, že je lepší koupit malý pytlík kvalitních granulí, než velký pytel marketových. Když se podíváte na složení, tak třeba Pedigree nebo Bono obsahují kolem čtyř procent masa a zbytek je balast, obilí, namletý odpad, co nemá s masem nic společného. Samozřejmě, že přijmeme i takové krmení a poděkujeme, ale radost z toho nemáme. Psy to jen zaplácne a nic jim to nedá, načež kvalitní krmení, my máme třeba rádi Brit, Ontario, Sam’s Field, mají většinový podíl masa. Ale za těch téměř pět let, co tu pracuji, to chápe čím dál víc lidí. Jde to pomalu, ale jde to a každé Vánoce vidíme ten pokrok. Teď už bylo stejně nekvalitních, jako kvalitních granulí. Předtím to bylo nesrovnatelné.

Pak přijímáme pamlsky a konzervy. Ohledně pamlsků, snažíme se lidi učit, ať raději koupí sušené maso, než piškoty. Proč dávat psovi za odměnu piškoty? Co tam je? Cukr, vejce a mouka. Co si z toho ten pes vezme? Nic. Když mu dáte tři, tak dobrý, ale když mi lidi přivezou čtyři krabice z obchodu, mám to na čtyři roky. Proto vždy prosíme: „Ne, kupte sušené maso, které psovi něco dá.“

Dále přijímáme od lidí i saponáty, jako jsou Domestos, Jar a vše, čím desinfikujeme každý den kotce. Tyhle dary přijmeme vždy a rádi.

Máte představu, jak byste chtěla dál útulek zlepšit?
Samozřejmě! (směje se) Docela se mi to i daří. Teď je to vidět na novém plotu, který jsme dnes (pozn. 3. 7. 2019) dokončili. Dnes nám byla předána stavba. Byli to úžasní chlapi, kteří makali jak čerti! Neuvěřitelný! Za tři týdny vybagrovaný starý plot, vybetonováno a nainstalováno včetně branek a terénních úprav. Tady byl plot starý dvacet let, už neplnil funkci a bylo to nebezpečné. Ti psi mohli utéct a tohle jsou 3D plotový dílce na podhrabových deskách zapuštěný v zemi se zabetonovanými sloupky. Pod tím se žádný pes nedostane.

Teď nás čeká ještě k podzimu rekonstrukce střechy, pak bychom chtěli přistavit přístřešek před hlavní vchod a doladit terén. Udělat nějaké chodníčky, aby to tu bylo jak pro psy funkční, tak pro lidi příjemné prostředí a aby se sem rádi vraceli.

A jak vás vaši blízcí v péči o pejsky podporují?
Většina mých kamarádů na Facebooku sdílí to, co potřebuji a když mají čas, tak přijdou vyvenčit. Když tu máme štěňata a potřebujeme je socializovat, tak sem rádi jedou a snaží se je nějakým způsobem navykat na lidský kontakt. Není na to úplně čas pro nás jako pro zaměstnance, takže to vždy uvítám. Nebo když děláme sbírky, cokoliv, tak se vždy ptají: „Kájo, co potřebujete?“, nechají si poradit a dovezou. Moje mamka sedí v kanceláři celý den, po práci příjde, vezme nějakého psa a jde se s ním projít. Všichni se snaží pomáhat, ať už materiálně nebo tím, že sem přijdou.

Jaký máte postoj ke kastrování zvířat majiteli?
Já jsem samozřejmě pro kastraci, to je pochopitelné. Jsou tři roviny, ve kterých se na to můžeme dívat.

Když je plný útulek, proč množit dalšího křížence? To je jedna rovina – etická, pro lidi asi nejméně pochopitelná.

Druhá rovina je chovatelská. Snížím kastrací agresivitu psa. Ty změny v chování jsou prokázané. Nežene je pohlavní pud. Samci jsou převážně agresivní z důvodu, že je člověk nenechá připustit a tu agresi právě na třetím roku věku začnou obracet proti majiteli. Je to samozřejmě individuální. Dá se tím regulovat chování, není to garantované, ale je to dost pravděpodobné. Ti psi přestanou zdrhat za fenami, protože ten pohlavní pud nemají a drží se u baráku. To, že neočůrávají stromky, už je bonus navíc.

Pro mě nejdůležitější rovina je ta zdravotní. Ať u fen, tak i u psů zabráníme vzniku všemožných nemocí. U fen zabráníme pyometře, což je hnisavý zánět dělohy. Když se vykastruje, tak ho nedostane. Zabráníme také falešné březosti a nádorům na mléčné žláze. U psů zabráníme rakovině varlat a prostaty. Můžeme kastrací předcházet cukrovce. Těch zdravotních aspektů je spousta. Lidé nevidí, že tomu zvířeti pomůžou. Pro ně je to pohlavní pud – přirozenost. Žádná fena nechce být maminkou. Ony takhle nesmýšlí.

Občas jsem se setkal s názorem, že fena by měla mít jednou za život štěňata.
Nesmysl! Já ani nevím, kde se tahle fáma vzala. Kde k tomu kdo přišel? To nemá žádné logické vysvětlení. Ba naopak.

Někteří chlapi špatně snášejí, když mluvíme o kastraci psa: „Ježišmarja, chudák!“ Ti si to převádějí na sebe. Někdo si to vysvětlit nechá, ale někdo je silně zarytý.

Pak slýcháte: „Ona je hodná, ta moje fenečka. Ona určitě bude mít hodný štěňátka po ní“. Taky to není garance. Nemusí mít stejnou povahu. A její „hodná fenečka“ bude mít třeba třináct štěňat, jako má jedna naše, co tu máme. Jsou schopni sehnat třináct kvalitních rodin pro ty psy? Ani náhodou! Minimálně polovina z nich skončí u nás. Sem se nedostane žádné plemeno psa. Když už, tak si pro něj okamžitě přijedou původní majitelé. Sem se dostanou převážně jen kříženci, kteří vznikají právě tímto křížením. Samozřejmě bych byla pro kastraci a byla bych šťastná, kdyby aspoň po přečtení tohohle to dva lidi pochopili a nechali své psy vykastrovat.

Máte svého vlastního pejska?
Ne. Já vždycky říkám, že jsou všichni naši. Ano, mohla bych to udělat a nějakého si vzít do adopce, ale co ten zbytek? Takže nemám žádného a všechny tady! (směje se)

Čím se v životě řídíte?
Já nemám žádné motto, kterým bych se řídila, nebo co bych dodržovala. Žiju a dělám, co mě baví, to je pro mě důležité. Miluju cestování, takže jsem už byla od Srí Lanky po Karibik. Ve volné chvíli, když můžu, tak ráda někam jedu a chci si tak ten život užívat.

Co vám dokáže udělat největší radost?
Právě to cestování. Miluju, když mám dovolenou, vím, že tu to je zabezpečené, že se o to kolegyně postarají a můžu někam vypadnout. V tomhle jsem víc samotářská, takže nejlépe do pralesa, kde turismus není tak velký, kde je člověk opravdu v klidu sám a jde si svou cestou. Klidně i pod stan do přírody.

Tyhle věci opravdu miluju a další věc, co mi dokáže udělat opravdovou radost, je pořádnej steak! (směje se). Žrádlo, na to jsem ujetá. Dobrý jídlo, to mě fakt potěší! (směje se)

To se vám hezky pojí s tím cestováním ve smyslu, že při cestování můžete objevovat i nová jídla.
Přesně tak. Proto mám strašně ráda například Řecko. Miluju řeckou kuchyni, takže když mě chce někdo potěšit, donese mi tatarák a topinky – to jsem pak spokojená! (směje se)

Co se vám na Trutnovu nejvíce líbí?
Já mám Trutnov ráda celkově jako město. Strašně se mi líbí, jak vypadá, jak je udržované, jak to tu technické služby vždy osází. Mně to tu přijde nádherné spolu s vyžitím. Líbí se mi, že od kina přes skatepark je tu vše a to vyžití je ohromný. Strašně se mi líbí cyklostezka, která vede odsud až do „Horňáku“.

Nemám nic, co bych zde změnila. Jsem ze Rtyně, tam žiju, mám ji taky ráda. Byla jsem v Praze a v Hradci na škole, ale vždycky jsem věděla, že se vrátím sem. Vždycky jsem věděla že budu bydlet buďto ve Rtyni, nebo tady nejblíže k Trutnovu, k Náchodu ne – tady sem. (úsměvně)