Jean Von Čadlo – Zrozen k plotně

Neuvěřitelný příběh vycházející trutnovské gastrohvězdy Jana Vočadla alias Jeana Von Čadla.

Honzo…

Jeane, prosím.

Jeane, jak ses dostal k vaření? Bylo to něco jako životní sen?

Chceš slyšet krátkou nebo dlouhou verzi?

Krátká postačí, lidi dnes moc nečtou…

Takže dlouhou. Můj příběh je plný bolesti a slz. Vyrůstal jsem na ulici mezi divokými psi. Sehnat jídlo bylo těžké, naštěstí supermarkety vyhazují spoustu zboží, které ani není zkažené, takže když jsem zrovna se svou smečkou nelovil zajíce na polích, čekali jsme u popelnic.

To jako vážně?

Smrtelně. (s vážným pohledem)

A to vaření?

To bylo tak – jednou bylo jídlo až na dně konťáku a musel jsem pro něj vlízt dovnitř. Zrovna šel kolem Láďa Hruška a sháněl ingredience na další televizní pochoutku za pár korun. Sáhl dovnitř a místo tvrdejch rohlíků vytáhl mě. Byl jsem tehdy lehounký nedochůdče a asi si mě spletl s balíkem pečiva.

Co bylo pak?

No, vytáhl mě, urovnal si kšilt, upřeně se na mě zadíval a řekl: „Z toho možná něco bude.“

Doteď nevím, jak to myslel. Jestli mě chtěl uvařit, nebo ze mě udělat kuchaře, nicméně vyhrálo to druhé. Stal jsem se jeho žákem, jeho padawanem.

Nicméně, všechny slávu si nechával pro sebe. Nikdo to neví, ale pravda je taková, že v těch jeho show jsem vždycky vařil já. On tam vždycky něco zplácal a pak to nebylo dobrý, čili štáb vždy ponechal záběry, kde připravuje jídlo, ale hotová mňamka byla ode mě.

Později produkci došlo, že by byla škoda mrhat mým talentem a poslali mě k Babicovi na stáž. Naučil jsem se spoustu užitečných triků. Jirka je formát.

„Ten, kdo nemá žampióny, tak ať si tam dá nějaký jiný houby. A teď důležitý! Kdo nemá žádný houby, tak ať tam nedává vůbec žádný houby.“

Jirka Babica

Páni. Dva slavní televizní kuchaři a tys byl jejich učněm. Jaké to pro tebe bylo?

Neskutečná čest. Ačkoliv s Láďou už nemáme dobré vztahy. Dost ho můj odchod zamrzel.

Ale u Babici jsi taky dlouho nezůstal. Jak a proč se vaše cesty rozdělily?

Snažil jsem se mu vysvětlit, že vaření není jak ty žampiony – talent ničím nenahradíš a vynechat ho taky nemůžeš. Věděl, co ve mně dlí, a tak mi předal svou sváteční zástěru a oblíbenou vařečku. Doteď s tím vařím.

Kam vedly dál tvé kroky? Začal jsi vařit v nějakém podniku pro lidi?

Samo sebou. Jiné cesty v tu chvíli nebylo a člověk, aby prorazil, musí tvrdě makat. Pracoval jsem v jedné nejmenované restauraci v okrese. Byly to krušné časy. Krev, pot a slzy. To víš, cibule…

Cibule jsou zákeřný.

Vskutku. (tvrďáckej pohled)

Ale abych neodbočoval… Víš, byl jsem fakt dobrej a můj nadřízený šéfkuchař to nedokázal unést. Dělal mi samé naschvály. Lidi mi vraceli jídlo a hrozil mi vyhazov.

Například mi schovával Jirkovu zástěru spolu s vařečkou. To mě vždy rozhodilo a pak nešlo dělat kvalitu. Byly tu i jiný naschvály, ale tohle bylo nejhorší. Noci jsem probděl v cibulovém pláči. (popotáhl)

Majitel podniku si však všiml, že se dějí nějaké levárny, a tak povolal toho nejobávanějšího…

Koho? Koho povolal?

Zdeňka…

…Pohlreicha?

Ano.

Viděl jsem všechny díly „Ano, šéfe“, ale tebe jsem tam nikdy nezahlíd.

Vypadal jsem tehdy jinak. Láďa Hruška kul pikle, chtěl mě smést ze scény, občas mi přišla poštou hruška jako varování. Jakmile jsem si vydělal vařením větší obnos, podstoupil jsem plastiku. Teď jsem mnohem větší fešák. Taky jsem i trochu cvičil. Viděls můj bicák?

Moc pěknej. A jak probíhalo natáčení?

Mám i hustý kérky.

To nepopírám. A to natáčení…?

Shrnu to. Zdenda viděl, co ve mně je a přišel na kloub všem levotám. Postaral se o to, abych mohl být tím, kým jsem vždycky uvnitř byl – nejlepším kuchařem. Zařídil mi ideální pracovní prostředí a spoustu mě toho naučil.

„To je tak strašně dobrý, že jsem to spolknul bez rozkousání.“

Zdeněk Pohlreich

Náš podnik dostal maximální počet hvězdiček. Pak ale krachnul…

Jakto?

Odešel jsem a podnik museli zavřít. Beze mě to prý ztratilo kvalitu.

Proč jsi odešel?

Potkal jsem jedno děvče…

Byla pěkná?

Pět hvěziček. Michellinská k tomu.

A jak s ní souvisí tvoje vaření?

Stal se ze mě chlap v domácnosti. Brzo jsme se vzali a založili rodinu. A to bych nebyl já, kdybych se nechopil žezla, respektive vařečky. Začal jsem vařit pro ni a našel jsem v tom naplnění. Láska a jídlo – to je to nejlepší spojení, co na světě může bejt.

Na co jsi ji vlastně sbalil?

Na velikost Jirkovy vařečky a samozřejmě na jídlo. Na rovinu, i Zdenda Pohlreich se mi teď klaní. Občas se staví na kuchařskej souboj k nám na zahrádku.

Vyhrává ten, kdo uvaří lepší jídlo?

Nene, honíme se po zahradě hazíme po sobě kuchařský nože. Zdenda je srandista. Je to něco jako vybíjená, ale na vostro. O víkendu se staví. Musím srovnat skóre. Ještě teď cítím kudlu v rameni.

To musí být zábava. Nicméně, začal jsi vařit pro svou ženu. Asi si to nenechala pro sebe a rozkřiklo se, jakej seš formát, co?

Jsi poměrně blízko. Řekla mi: „Jeane, ukaž aspoň na internetu, jak mám doma šikovnýho chlapa.“ A tak jsem učinil.

Mým známým na síti tekly sliny až na klávesnici a dožadovali se receptů. Zásadně se o ně s nikým nedělím, pouze prezentuji své dovednosti. Nemůžu vyzradit své know-how jen tak. Nemakal jsem roky tvrdě, abych z toho vyšel s prázdnou.

Co jsi se tedy rozhodl udělat?

Vydat svou vlastní kuchařku.

Hustý!

To si piš! (mrknul)

Kdy vyjde?

Brzy. Víc ti říct nemůžu, musel bych tě zabít. Znám tě, ty bys to každýmu rozkecal, domákl by se to Láďa a byl by se mnou amen. Ten chlap je zvíře! Nejdřív musím vykopat protihruškový kryt.

Neboj. Tahle konverzace je čistě mezi námi.

Si myslím. Ale víš co? Že seš to ty, něco ti prozradím…

Jsem jedno velký ucho!

Mám rozdělaný webovky, zatím to není ofiko, ale všechno najdeš brzy tam. Jen to prosím neposílej dál mezi lidi. Chtěli by autogramy a podobný ptákoviny. I kvůli tomu kopu ten kryt. Nebude to lehké období.

Honz… Jeane, děkuji ti za dnešní rozhovor!

Hele, ty mi celou dobu sedíš na Jirkově zástěře?! (vzduchem zasvištěl sekáček)

WEBOVÁ STRÁNKA KUCHAŘE JEANA VON ČADLA ZDE
(zobrazuje-li se špatně hlavní stránka na mobilu, přepněte do PC zobrazení)