Běžný den strážníka neexistuje, tvrdí městský policista Vojtěch Hubka

Vojta – bratr mého kamaráda, byl první volbou pro rozhovor. „Městský policista? Skvělé téma“, říkal jsem si. Když mi však Vojta poslal odpovědi na mé otázky, předčil má očekávání a mně tak spadla brada snad až na zem. Jeho slova odrážela vlastnosti, které se dle mého ve společnosti čím dál více vytrácejí – slušnost, upřímnost, zodpovědnost, a mohl bych dál jmenovat. Jsem rád, že takový člověk je jedním z těch, kteří tu jsou pro pokoj bezpečí nás i našich nejbližších.

Ahoj Vojto. Představil by ses prosím lidem, kteří nemají tu čest a neznají tě?

Ahoj. Jmenuji se Vojtěch Hubka a je mi 28 let. Mezi mé zájmy patří primárně moje rodina (manželka Hanka a 2,5 letá dcera Emilka), příroda, zbraně, sport (v poslední době mě chytly překážkové závody) a i mé zaměstnání je mi koníčkem a s tím související vzdělávání se v problematice legislativy ČR a ostatní věci spojené s výkonem služby.

Vím, že nepocházíš z Trutnova. Jak vypadala tvá „cesta do Trutnova“?

Narodil jsem se v Broumově a poté jsem žil v Polici nad Metují až do ukončení ZŠ. Poté jsem nastoupil na tehdejší Střední lesnickou školu Trutnov (pozn. red. dnes již Česká lesnická akademie Trutnov) a tak začalo moje cestování mezi domovem a internátem a pomalu jsem se v Trutnově adaptoval.

Asi hlavním důvodem k tomuto rozhodnutí jít na SLŠ byl můj kladný vztah k přírodě a hlavně k myslivosti. Ještě jako žák ZŠ jsem navštěvoval myslivecký kroužek, na který jsem dojížděl. Ale o „lesařině“ a celé této problematice jsem v podstatě moc nevěděl, takže spoustu věcí pro mě bylo nových. Perfektní bylo, že v rámci brigád, které nám byly umožňovány po škole i víkendech, jsem si dokázal vydělat i poměrně dost peněz, což na nákladný studentský provoz bylo velmi příhodné a užitečné.

Po úspěšném odmaturování jsem byl přijat na Vyšší odbornou školu lesnickou v Trutnově, čímž jsem v Trutnově v podstatě vyčerpal lesnické vzdělání.

Už od začátku druhého ročníku SLŠ jsem randil se svou nynější manželkou, a tak se mi z Trutnova už nikam nechtělo (úsměvně).

Co tě přivedlo k práci u městské policie?

Po úraze v jednom ze zaměstnání, které jsem po ukončení studia vystřídal, jsem jen tak na zkoušku zaslal email i na MP Trutnov s dotazem na volné místo. Po několika dnech jsem byl vyrozuměn, abych se dostavil na služebnu MPTU pro osobní dotazník. Následoval pohovor, psychotesty, fyzické testy a po nějaké době jsem nastoupil do školicího střediska pro strážníky v Příbrami a po úspěšném absolvování a složení zkoušky v Praze na Policejní akademii před komisí MVČR jsem dostal svou „placku“ a stal jsem se strážníkem.

A v té práci jsem se našel. Pomáhat druhým, podílet se na tom, aby město, ve kterém žiji, bylo hezčí a bezpečnější, ale samozřejmě i trestat „hříšníky“, kteří si někdy myslí, že mohou dělat, co se jim zlíbí, bez ohledu na zákony a ostatní lidi. Pochopitelně, chybu udělá každý, ne vždy je nutné trestat formou pokut apod. Je to právě o tom lidském přístupu a naslouchání lidí, se kterými se téměř každý den a noc setkáváme.

Jak dlouho u policie již pracuješ? Máš na starost určité městské části?

Sloužím u MPTU pátým rokem a před nějakou dobou mi byla svěřena funkce okrskáře pro sektor Poříčí, Libeč a Voletiny. Znamená to, že tyto části Trutnova mám na starost a jsem v přímém kontaktu s občany z těchto lokalit. Své problémy mi říkají při mých služebních pochůzkách osobně, nebo často využívají služební email či telefon.

Proč sis vybral práci u městské policie a ne u státní?

Na to nejde odpovědět jednoznačně. Vše má své pro a proti. Mým osobním hlavním důvodem je doba školy v jednotlivých složkách. U MP trvá škola cca. 3 měsíce a u PČR 1 rok a to pro mě osobně, jakožto otce od rodiny je, ač se to někomu nemusí zdát, hodně dlouhá doba. Protože nic nenahradí pocit, vidět svoji dceru, jak roste a ta doba už by nešla znovu zažít.

Dále je tu absurdní a ubíjející administrativa, které máme méně (v naší kompetenci není řešení trestných činů), a tak má člověk více času být venku mezi lidmi. No a samozřejmě je tu i finanční faktor.

V kostce – jsem rád tam, kde jsem. (úsměvně)

Jak vypadá takový běžný den trutnovského městského policisty?

Běžný den strážníka neexistuje. Každý den vypadá pokaždé jinak a i v tom je ta práce zábavná, protože žádný den není stejný.

Po příchodu do zaměstnání si každý v úvodu nafasuje služební zbraň, radiostanici a další věci, které bude pro službu potřebovat. Pokud se jedná o všední den, každý den ráno dohlížíme nad bezpečností občanů, především dětí u přechodů pro chodce, zejména u základních škol. Poté následuje „briefing“ u zástupce velitele, kde se sejde celá směna a proběhne rozdělení úkolů. Mimo Trutnov máme i dalších 18 obcí s veřejnoprávní smlouvou. Obce si nás mohou najmout pro výkon služby na základě smlouvy, takže někdy je nás opravdu hodně.

Potom se rozcházíme nebo rozjíždíme do lokalit dle instrukcí a vykonáváme činnosti, které nám určí dozorčí služby, vyjíždíme na množství oznámení občanů, prověřujeme alarmy objektů, které nám oznamuje pracovník pultu centrální ochrany, ale pokud nic není, tak provádíme kontroly v jednotlivých sektorech města (centrum, Poříčí, HSM atd.).

Občané, kteří nás vidí, s námi dost často hovoří, ptají se na věci, které je zajímají nebo trápí a my jim velmi rádi odpovíme, poradíme a snažíme se vyřešit jejich problémy, popřípadě vůbec předejít tomu, aby vznikly.

Také provádíme odchyty např. volně pobíhajících psů, ale i mnoha dalších zvířat.

V neposlední řadě sbíráme infekční materiál – injekční stříkačky, zpravidla po uživatelích drog.

Městská policie se také podílí na dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích, tudíž velmi často řešíme dopravní situace po celém městě. To je bohužel činnost, které si veřejnost všímá nejvíce. Nicméně, k té práci to patří a zákon nám to jasně ukládá.

Pracujeme ve 12 hodinových směnách a za ten den většinou řešíme mnoho události, o kterých lidé nemají vůbec ponětí.

Vypadá to, že tě tvá práce opravdu baví. Mimo již zmiňované různorodosti, v čem ti sedne a co se ti na ní ještě líbí?

Našel jsem se v ní, hlavně pro můj smysl pro spravedlnost a pořádek. Člověka to nutí neustále se sebezdokonalovat, a to jak po fyzické stránce, tak po té duševní. Zákonů, které musíme bezpodmínečně znát je čím dál více, a člověk si musí být jistý vším, co dělá, protože téměř každým úkonem z mé strany vstupuji v podstatě do práv ostatních a vždy musím mít pro to oporu v zákoně.

Líbí se mi hlavně ta různorodost a kontakt s lidmi, ať už s těmi co jsou „normální“ a chovají se tak, jak by člověk čekal od někoho, kdo má osvojené základy slušného chování, tak i s těmi, kteří námi pohrdají a myslí si, že si mohou dělat, co se jim zlíbí. Ty konverzace podle toho také vypadají, každopádně každý člověk, se kterým se potkám, je cenná zkušenost.

Dala ti do života něco nového? Dala ti třeba nějaké hlubší uvědomění?

Rozhodně umění lidem naslouchat, rozhodovat se a hlavně vzít na sebe odpovědnost za každé rozhodnutí, které na ulici udělám. Člověk je venku vrba i hromosvod.

Pokud jde o uvědomění, někdy mi je upřímně líto, jací lidé jsou. Jak se chovají jeden k druhému a mají často radost z cizího neštěstí nebo z toho, že někomu způsobili problém.

Je nějaká věc, se kterou se s kolegy neustále setkáváte a říkáte si „Zase?! Ti lidi se fakt neponaučí!“ Je nějaký takový věčný boj, se kterým se musíte s kolegy dokola vypořádávat?

(Smích) Těch věcí je mraky. Chybu může udělat každý, ale bojovat s lidskou blbostí, v horším případě drzostí, to je opravdu únavné a hlavně nekonečné.

Zlej, nebo hodnej polda?

(Úsměvně) Jak je potřeba. Vždycky je lepší jakoukoli věc vyřešit nějak „lidsky a rozumně“ a není nutné pokaždé jen trestat, ale s některými lidmi to „normálně“ nejde. No a někdy se to bez zlého poldy prostě neobejde. Ale pochopitelně, vždy v mezích zákona a spravedlivě.

Jakožto náš policista, co bys doporučil svým spoluobčanům, aby se jim mezi sebou lépe žilo? Je zde nějaké takové „zbytečné“ chování, které lidem kazí soužití ve městě, a vy se s tím pak musíte vypořádávat, přestože by to vůbec nemuselo být? Jak by si mohli trutnováci lépe prokazovat službu a vzájemný respekt? Čím by vám usnadnili práci?

Určitě by se lidem lépe žilo, kdyby se nezabývali zbytečnostmi, které jdou řešit úplně normálně a v klidu. Starat se sám o sebe a neřešit věci, po kterých mi nic není a nepálí mě. Více komunikovat s lidmi okolo. Požádat souseda, aby nesekal trávu v pravé poledne, že mu např. spí dítě nebo že spí po noční směně apod. a ne hned volat linku 156 jako anonym s tím, že „oni“ to vyřeší a já budu číhat za oknem a sledovat jestli mu dají pokutu, abych mohl s dobrým pocitem večer usnout, že jsem někomu udělal zbytečné zle. Těch věcí je opravdu hodně a vážně to není nijak veselé.

Zažil jsem telefonické oznámení, že si někdo zakoupil parkovací lístek na placeném parkovišti a poté si všimnul, že vozidlo vedle něho jej nemá a to byl důvod, že zavolal na tísňovou linku 156 a musel to „oznámit“. Z toho by člověk s prominutím zvracel.

Není to o tom, aby nám někdo usnadnil práci, my tu pro lidi jsme, ale o tom chovat se jako dobrý „normální“ člověk.

Máš nějaký zajímavý, silný či zábavný zážitek z práce, o který by ses mohl podělit?

Těch je mnoho. Nejhorší je situace, která nastane z minuty na minutu a člověk se musí ihned rozhodnout co dělat.

Silné zážitky pociťuji osobně zpravidla nejvíce, pokud v nich hrají nějakou roli děti. Špatně nesu, pokud řešíme (společně s pracovníky orgánu sociálně právní ochrany dětí) například silně opilé rodiče malých dětí, které jsou vyděšené uplakané a nechápou, co se děje. Děti se často bojí nás a snaží se bránit maminku nebo tátu, kteří se však nepostaví ani na vlastní nohy a leží ve všem, co vzhledem k opilosti neudrží. Nejhorší je, když rodič použije vlastní dítě, jako štít a v podstatě „rukojmí“, proti nám. Sám jakožto rodič, nechápu jak je něco takového vůbec možné. Už jen ze vzpomínání na některé situace mi je těžko.

Zábavných zážitků je samozřejmě taky mnoho, ať už s kolegy, nebo s lidmi na ulici. Uvnitř našeho kolektivu zažíváme denně mnoho vtipných situací, převážně tedy pocházejících z klasické kolegiální škodolibosti, ale i jinak. Vážně nejsme suchaři (smích).

O zábavné zážitky s lidmi na ulici se podělit nemohu. Někdo by se mohl poznat (smích).

Jak se ti žije v Trutnově? Co se ti zdá super a co ti tu naopak chybí?

Trutnov je krásné město, je tu pro lidi vyžití v různých odvětvích sportu, kultuře, atd. Co mně osobně chybí je prostor, respektive místo, kde by se konaly např. metalové koncerty. Miluju tvrdou hudbu, ale na živáky musím jezdit jinam. Ale co mě osobně chybí úplně nejvíc, je obyčejný chodník, který by spojil vesničku, kde bydlím, s centrem Trutnova a já nemusel při každé procházce s rodinou riskovat život a zdraví (a to doslova) při krajnici vozovky. Ale kdo ví – třeba to klapne.

Je zde nějaké poselství, o které by ses rád podělil?

Nemyslím si, že bych byl někdo, kdo by mohl nebo měl sdělovat nějaká poselství (smích), ale jako první mi přichází na mysl moudro, které mi říkávala už maminka. Je to asi trochu klišé, ale:

„Chovejte se všichni k sobě tak, jak chcete, aby se ostatní lidé chovali k Vám.“

A to platí za všech okolností (úsměvně).

A úplně na konec připomenutí:
Každý má svá práva, ale především POVINNOSTI, na které se dost často zapomíná.