Zdeněk Trnka – učitel, skladatel i interpret (hudby, literatury a demokracie)
Letos už podruhé nezachytíš, „Jak přišlo jaro“ (Tvá malá romance pro tři flétny). Už jsi pravdou své vlastní vyprávěnky „O bílém obláčku“ (písnička pro klavír) i jambem milovaného Máchy. „Tam na své pouti pozdravujte zemi,…šírou tu zemi, zemi jedinou!“
Narozen 18. 7. 1925 v Újezdu nad Zbečníkem
Zemřel 19. 2. 2019 v Trutnově
Nositel Kulturní ceny města Trutnova
Čestný člen Společnosti českých skladatelů
„Výkonnostní tabulku“ jednoho lidského života doslova strhal a přeskočil trutnovský pedagog a hudební skladatel Zdeněk Trnka, vpravdě (novo)renesanční člověk a humanista. O letních prázdninách 2020 by býval oslavil neuvěřitelných pětadevadesát! Smutná zpráva z loňského předjaří (19. 2.) však námi očekávaný životní scénář přepsala…
Místy jeho života, studia i tvorby se postupně staly Beroun, Praha, Suchovršice, Trutnov, znovu Suchovršice a Svoboda nad Úpou. Právě skrze jeho Suchovršice, těsně pod Trnkových domkem na pravém břehu řeky Úpy, splavují Krkonoše jedno ze svých důvěrných pramenných poselství k jaroměřskému Labi a po něm dál až do moře světa…
Trnkovo celkové více jak třicetileté kantorské působení na Gymnáziu Trutnov (bez důsledných normalizačních čistek mohlo být téměř padesátileté!) lemuje špalír několika set pokorných i zdravě sebevědomých absolventů (připravených pro pokračující studium i praktické životní výzvy), jejichž úspěšný rozlet spoluutvářel především jako erudovaný bohemista, znalec filozofie, nadšený vykladač dějin domácí i světové hudby a v neposlední řadě jako člověk pevného charakteru, vyznavač „staronových“ rytířských ctností, zásadový ctitel společenských demokratických hodnot bez ohledu na vnější diktát či rozmary a manýry doby a rozhodně daleko od pokušení okamžitého profitu. Jeho mistrovské vyvažování učitelské porce náročnosti, důslednosti, přísnosti spolu s laskavostí, nasloucháním a bezvýhradnou pomocí bližnímu z něho učinilo velmi vzácného, uznávaného, ba příkladného češtináře s mimořádnou autoritou odbornou i výchovně-vzdělávací. Jak vnitřně pravdivé je např. vzpomínkové vyjádření jedné gymnaziální kolegyně – češtinářky (jeho někdejší studentky): „…neúnavný oponent, diskutér, utloukající zdatné protivníky svým logickým a češtinářsky vyšperkovaným projevem, řečnický vzor, výborný rádce a učitel kantorských začátečníků…“ (in Vzpomínky absolventů a pedagogů, ALMANACH 1920–1995, vydalo Gymnázium v Trutnově ke svému 75. výročí /právě pod Trnkovým předsedáním redakční radě/ v roce 1995, s. 111).
Druhou významnou tváří osobnosti Zdeňka Trnky, vpravdě Čapkova člověka v jeho rodném kraji, bezesporu byla souběžná osvětová a přednášková činnost pro širší veřejnost, především v oblasti dějin literatury a hudby. Stovky přednášek, komentovaných exkurzí, besed a dalších prezentací měly své pokračování donedávna, zvláště Trnkův cyklus přednášek pro „Akademii třetího věku“ pravidelně doplňoval programovou kulturní nabídku města Trutnova. Esence Trnkových osobních přátelství navazovaných s mnohými českými umělci, často již čelnými reprezentanty české meziválečné kultury (za všechny budiž například připomenut básník Jaroslav Seifert či šéfdirigent České filharmonie Václav Talich), činila z takových poslechových akcí vždy velmi autentickou, jedinečnou a nenahraditelnou osobní a osobitou projekci. Naopak rady a doporučení ze směru Trnkovy vlastní erudice literární a literárně-kritické si svého času rádi vyslechli dnes uznávaní čeští autoři – např. prozaik Petr Prouza (Trnkův někdejší žák) i na Trutnovsku svým druhým domovem básník, dramatik a pozdější prezident Václav Havel. Tradičními se potom stala Trnkova emotivní vystoupení na nejrůznějších čapkovských pořadech a pódiích (včetně jednotlivých ročníků Studáneckých Čapkian). Sdílení životních hodnot a postojů bratří Čapků a jejich zasvěcený výklad i obrana stanuly jako průvodní stálice jeho literárně-historické a společenské osvěty. Zvláště přednášky a semináře na téma Karlových i Josefových pohádek, okořeněné živými dramatizovanými výstupy studentů trutnovského gymnázia, na sebe oprávněně strhávaly pozornost jako na živoucí laboratoř naší mateřštiny, jako na klíč k regionálnímu místopisu, k nářečí, tradicím a vůbec ke „géniu loci“ rodného kraje. Důraz na konkrétní místní a sociální původ i ukotvení pohádkových hrdinů, specifika jejich chování a vyjadřování – to vše „servírované“ jako u Čapků (přes důmyslnou kompozici a Trnkův vynalézavý vyprávěcí styl) s příznačnou čapkovskou prostotou, životní pravdou a moudrostí – povýšily podobná Trnkova výuková i osvětová vystoupení na nezapomenutelnou neformální reklamu tvorby jedinečné umělecké bratrské dvojice, ale stejně tak na vyváženou lekci z obrany demokracie, regionální i národní hrdosti, zdravého patriotismu a vlastenectví…
Pana Trnku jsem měl tu čest poznat jakožto zdravotnický pracovník v domově pro seniory, kde prožil svůj poslední rok a čtvrt. I přesto, že si uvědomoval své chřadnutí, byly chvíle, kdy si dokázal zachovat humor a noblesu. Dožil se úchvatného věku a jsem rád, že jsem mohl poznat člověka jeho formátu a doteď na něj rád a s úsměvem vzpomínám.
Michal Petira, autor webu
Ovšem bezvýhradně největším vkladem do regionální i české umělecké „pokladnice“ a umělecké „pamětní knihy“ se bezpochyby stává Trnkův odkaz skladatelský. Přímému nasměrování, totiž Trnkovu studiu konzervatoře po již úspěšně složených přijímacích zkouškách, zabránilo uzavření škol za nacistické okupace. Po válce upřednostněné studium českého jazyka a filozofie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity však neznamená Trnkův rozchod s hudbou, ba právě naopak – studuje ji soukromě, hraje, upravuje, skládá. Hraje v úpickém smyčcovém kvartetu, řídí úpický pěvecký sbor, později orchestr a pěvecký sbor v Hostinném.
Trnkovo souběžné celoživotní hudební vzdělávání se, a to především v oblasti hudební kompozice, jakož i dlouholetá sbormistrovská činnost nechaly vzniknout jeho úpravám bezpočtu lidových či duchovních písní i rozměrnějším žánrům pro sborové i orchestrální provozování, zvláště pak zhudebnění dlouhé řady básnických i dramatických textů od renomovaných českých i evropských autorů: K. H. Máchy, Nerudy, Vrchlického, Nezvala, Kainara, Seiferta, Skácela, ale i Shekespeara, Calderona atd. Trnkův hudební odkaz je rozmanitý resp. zůstává opravdu rozlehlý. Permanentní souběh své pozornosti literární a hudební totiž nezúročil jen v tvorbě písňové – vokální, ale též ve větších plochách symfonických, operních, dokonce i v muzikálu. Provozování výběru jeho děl přímo v Trutnově, případně i v dalších českých městech, se v nedávné době rozšířilo i do některých kulturních lokalit Evropy, k dílčí interpretaci Trnkovy hudby ale došlo i v USA a Kanadě. Úspěšné koncertní pořady „Písně Zdeňka Trnky a verše Jaroslava Seiferta“ (UFFO Společenské centrum Trutnov, 25. září 2013), koncipovaný jako výchovný koncert pro trutnovské středoškoláky i jako osobitá hudební interpretace Seifertovy poezie pro širokou veřejnost, nebo Jubilejní koncert k 90. narozeninám Zdeňka Trnky (UFFO Společenské centrum Trutnov, 27. listopad 2015), též pro obě posluchačské generace, či Svatoštěpánský koncert (s Trnkovou autorskou spoluúčastí, Husův sbor Úpice, 26. 12. 2015), přednesený smíšeným pěveckým sborem Jitro, byly věnovány našemu skladateli jako upřímné blahopřání a poděkování za jeho hudební přínos i službu dlouholetého sbormistra ekumenického pěveckého sboru. Po zásluze vzbudily mimořádnou posluchačskou pozornost. Ostatně o Zdeňka Trnku a jeho celoživotní tvorbu se právem začali zajímat filmoví dokumentaristé. O Trnkově hudbě již něco vědí např. i ve vzdáleném Japonsku.
Dirigent Marek Štilec, hobojista a dirigent Vojtěch Jouza, violista Jan Pěruška, polský klavírní virtuóz Adam Piotr Żukiewicz, operní pěvkyně Gabriela Kořínková Jelínková, klavíristka Věra Bauerová, sbormistr Jan Fajfr nebo hudební historik Jan Pirner – to jsou jen někteří z těch, kteří profesní setkávání s hudbou Zdeňka Trnky proměnili v osobnější přátelské pouto a uznání.
Je 27. listopadu 2015 – pro Trutnov jeden z „velkých“ pátků… Přijela Komorní filharmonie Pardubice s dirigentem Markem Štilcem a hostujícími sólisty Adamem Piotrem Żukiewiczem a Vojtěchem Jouzou. Hraje se Trnka! Sedím mezi spokojenými, ba dojatými posluchači – užívám si klavírní Červnová nokturna, smyčcovou Verdiovskou árii, Hudbu pro radost, Trnkovu instrumentaci Serenády Orlanda di Lasso, Mozartovské Adagio, suitu Léto, přídavky O bílém obláčku a Kanonýrský rondo. Vytříbený repertoár! Empatická sešlost KFP s mimořádnými sólisty nás podrobněji seznamuje s hlubinami jedné rozlehlé hudební duše. Nekonečný potlesk – povedlo se! A to tak, že některé z hráček doslova přejímají skladatelovo upřímné dojetí z citlivého koncertního provedení a doslova slzí s ním… Zdeněk Trnka je na pódiu mezi „svými“. Pan dirigent si pro něho osobně zašel do hlediště. Jsme zajedno: Trnkova hudba je skutečně pro radost, osobitá a vynalézavá – třeba tím, jak zapracovává evropské i české hudební tradice, folklór, uhranutí českou lidovou notou. Kupříkladu kdyby s nadčasovou naléhavostí nevysílal do rozbolavělého světa své „Kanonýrský rondo“ (rozverná, ale i vážně míněná hudební hříčka na motivy písně „U kanónu stál“), kdo ví, zda by oprávněné úzkosti a existenciální tíhy dnes nebylo u srdce Evropy podstatně více…
Škoda jen, že 12. a 13. března 2016 jsme nemohli být u toho. Adam Piotr Żukiewicz v rámci svého recitálu na festivalu „Nocturnes in the City“ v Torontu uvedl hned dvakrát klavírní sonátu „Červnová nokturna“ s částmi Hvězdy, Vůně luk, Cvrčci, Ticho. (Za velkého zájmu kanadského obecenstva již tak 25. a 26. 2. podobně učinil v Edmontonu.) Suchovršicko-trutnovských Červnových nokturen Zdeňka Trnky se ale v podání polského klavíristy už dočkali i posluchači v Coloradu, ba dokonce i v Hong Kongu.
Ke svým devadesátinám v roce 2015 byl Zdeněk Trnka přijat za čestného člena Společnosti českých skladatelů. Zcela právem. Vždyť právě na úpských vlnách jeho hudby splavují Krkonoše jedno ze svých důvěrných pramenných poselství. A splavovat nepřestanou. Po Úpě, po Labi až do moře světa. A kdo ví, možná ještě dál. Až k hudebnímu nebi…
