Vy (Václav Havel) odcházející aneb Deset (jakých vlastně) let od Vašeho odchodu
„A tak nám na Vás nedáte zapomenout!“
Deset šťastných?
Díky za ně,
má dobrá paměti,
stále živá vzpomínko!
Že jste (a panečku jak!)
mezi námi žil a uměl být.
To vlnění pozitivní energie!
Ten otisk opravdové osobnosti!
To echo Vašeho myšlenkového přílivu!
Naštěstí stále obléháte
a blahodárně omýváte
naše nemocné břehy.
A tak nám na Vás nedáte zapomenout!
Deset nešťastných?
Truchlení nás pozůstalých pokračuje.
Truchlení nás pozůstalé překračuje.
Prostě tu už nejste!
Fyzicky.
Respektive svým aktuálním nadhledem.
Denním rozřešením nad námi.
Nad světem.
Vaše Odcházení.
Nebylo možné se na ně předem jakkoliv připravit.
Stejně jako když odcházel:
mistr Jan Hus,
J. A. Komenský,
T. G. Masaryk,
Karel Čapek.
Ale velké myšlenky
(nad)národních duchovních vůdců
samy neumírají.
Tedy pokud se jich
jako svěřeného rodinného stříbra
dobrovolně nezřekneme.
(Prostě nepohřbíme si je my sami.)
Jak nás o tom historie už nejednou poučila.
A co Vy jako světový fenomén,
reprezentant českého snu a umu?
U nás doma podceňován.
Snižován, ba ponižován.
Potmě vařen a zchlazován.
(Podobně jako v pivovaru pivo.)
Ovšem pak ještě onálepkován
hodnotou zcela jiné jakosti (hořkosti).
Taková přece nepřísluší
tomu našemu ryzímu českému (pivu)!
Co na to český sládek
a celý proces výroby toho správného češství?
Mohl a může ho inspirovat nějaký Ferdinand Vaněk?
To už je na nás
a sládkovi samém.
Na štěstí (naše národní)
skrze něj a v něm,
skrze nás a v nás
Vaněk stále přikuluje.
A přikulovat nepřestane.
Konzistentní.
Nezahořklý.
Moudrý.
