Světlem oděný malíř Robert Fűrbacher
„Vzrostlými rostlinami, sytě zeleným sloupovím ateliéru, se tentokrát zvědavě proplétáme až k duši malíře Roberta.“
Ve sklepní sluji trutnovský drak střeží poklady země.
Vysoko pod střechou Školní ulice dva malíři zjemňují sluneční světlo.
V laboratoři ZUŠ do křivule s inspirací tak z obou směrů zákonitě něco probublává…
Vzrostlými rostlinami, sytě zeleným sloupovím ateliéru, se tentokrát zvědavě proplétáme až k duši malíře Roberta. Koberec sám místy se stal už paletou. Ale v objetí s hudbou se tu plátna na něm i po stěnách jak květiny k nebi natáčí. Září. Voní. Pulzují. Kvetou. Žáka i mne však zláká při zemi celkem nenápadná vanička. Zato v ní zvláštním svitem nabitá pestrobarevná sklíčka. (Odkud se vzala? Sám zájem pokládá otázku, která padnout nahlas už ani nemusí.)
„Se sklíčky to bylo tak. Volal mi kamarád, že jsou zahrabána v lese. Celkem nedaleko, pod kořeny statných stromů. Ještě v pětačtyřicátém (před povinným odchodem ze svých domů) je tam hluboko pohřbili němečtí skláři. Dvakrát je tak bylo potřeba očistit! Zvláště ty medailonky s jemnými portréty německých hudebních Mistrů. Za války se totiž dobře prodávaly, aby pak peníze za ně utržené na frontě vyhrávaly… Dnes je občas vlepuji, přemaluji, vlastně přetavuji, v reliéf krajiny výhradně (s)nové. Jejich děj původní přepisuji na jiný. (Ještě hlouběji vás pohřbívám, váleční dnové, vás, válečné dějiny!)“
A že světlonoš Robert umí vnést nové světlo právě do obrazu! A svět náš vezdejší (nikoliv bez závad a kazů) v něm svěřit jeho léčivému jasu. Krouživými vibracemi štětce (jako do nekonečné mantry pohroužený mnich, jako medonosná „Tisícročná včela“ v okvětích) jemně pro nás vybrušuje očistný divácký kruh. Kruh světlem klenutý.
A s ním a v něm vybrušuje i nás.
