Pouť do bodu „U“

Za počátkem tohoto příběhu stála jedna opravdu nenápadná sousedská výzva. Odehrál se před šesti lety. Pomalu se schylovalo k podzimu…

Tehdejší plakát výstavy

(24. leden – v paměti veden)

„Ten zbytek vývratu si můžete odvézt…“ Důstojný pán, který se se svou ženou stará o Mariánský sad v našem bezprostředním sousedství, má na mysli spodní torzo jedné ze zdejších majestátních lip. (Pamatovala vznik duchovního poutního areálu na konci 19. století v Malých Svatoňovicích, obě velké války i poválečnou komunistickou štvanici na věřící. Nerovný zápas s novodobou vichřicí však už neustála…)

Vrchní partie ctihodného stromu si odváží známá loutkářka, aby ho nechala znovu ožít ve scénických mystériích. I když mne k ničemu podobnému nikdo nezavazuje, slibuji si, že se též pokusím ušlechtilé, ba posvátné dřevo, jehož kořeny více jak století vyživovala dvojitá krajinná šroubovice cest Křížové a Mariánské, probudit k novému životu…

Již v riskantním večerním přítmí (jen ve velmi omezeném dosahu světla – nesvětla pouliční lampy) bedlivě hlídám kabel od elektrické motorovky a s rozpačitými pocity „porcuji“ lipové tělo. A najednou se to stane! Ze dvou špalků nejspodnější části kmene, která v dlouhodobě ležaté poloze na vlhké zemi již ožívá vlastními kořínky, doslova vypadávají dvě dračí hlavy. Tedy hlavy zamilovaného páru draka a dračice.

Obřadně na kolečku je po jedné převážím pod střechu našeho stavení a tam je poprvé nechávám zadýchat se v oné sestavě Milenců. Při tom nemohu nevzpomenout na mého oblíbeného secesního symbolistu Františka Bílka, jak ten jednou při procházce lesem potkává čerstvý dubový vývrat a na místě ho přetavuje v klubko svinutých a propletených těl Adama a Evy. (Ve své třetí, ale nevydané sbírce „Blíženci“ onu Bílkovu starou duchovní zkušenost doprovázím verši, pravda teprve na prahu našich 90. let 20. století: “ + + + Do cesty zvrácený dub / obcházíme sakrujíce / Přitom nemocné kořeny / dávno vrostly do nebe / a vyzdravěly / Tu s pokorou přistoupí poutník / Zaťuká dlátem a odvážně vejde / Pak na cestě / zanechá v nemilosti / rotující klubko / Adama a Evy / Lidé váhajíce přistupují / a shledávají v něm / smrtelný svůj pád//.)

Tady však příběh ještě nekončí. Po uložení Zamilovaných pod naši střechu se znovu vracím na posvátné místo nového zrození a z navazujících špalků torza tentokrát vyloupávám dva Deníky Zamilovaných draků… (Ale o nich snad někdy příště.)

(Ostatně zahledět se do očí či Deníků Zamilovaných draků mohl čtenář, divák, návštěvník před šesti lety na své Pouti do bodu U, u příležitosti stejnojmenné výstavy v Úpici…)

POUŤ DO BODU „U“

(a k ní Devatero výkladů a ještě jeden jako přívažek)

  1. Alenka ze Rtyně si myslí, že „U“ je ta nově dlážděná Ulička v kopci – zpod města k novému Beránku, ke svatému Jakubovi a právě sem, ke staré radnici.
  2. A suchovršický Jirka k ní pro jistotu hned přikreslí „U“ jako podkovu nad vrata, aby štěstí, co se tu ukáže, už odtud nikdy neuteklo.
  3. To erudovaný turista bohemista v kontextu příbuzných toponym na „U“ nadšeně vykládá o Úpici u Úpy.
  4. Úpičtí výtvarníci v „U“ vidí Umění.
  5. Zvídavý student Radek ze zdejšího  městského gymnázia zase v „U“ ctí dedikaci URBI ET ORBI.
  6. Místní hvězdář ví svoje: „U“ je průsečík reálných lokálních úpických vyhlídek s bezednou imaginací UNIVERSA.
  7. Zakládající členové KPBČMÚ si nenechají sáhnout na svou pravdu, že hledaným středobodem je nejvyšší domácí tradice, kterou formálně ohlašují fanfárami dlouhého rámcového „U“ ve výstižném hesle „ÚPICE ČAPKŮ“.
  8. Filozof stručně hlásí: V “U“ BUDU, AŽ TU NEBUDU.
  9. Ostatně „U“ taky deklaruje divákovo svobodné právo na Údiv, Úlek, či Útěk (z toho, kdo a co tu vystavuje).

Do bodu „U“ se nakonec dobře trefuje i laskavá paní Uklízečka se svým upřímným vnitřním monologem a koštětem: Uvidím – Uklidím.

Jaroslav Dvorský