Pouť do bodu „U“
Za počátkem tohoto příběhu stála jedna opravdu nenápadná sousedská výzva. Odehrál se před šesti lety. Pomalu se schylovalo k podzimu…
(24. leden – v paměti veden)
„Ten zbytek vývratu si můžete odvézt…“ Důstojný pán, který se se svou ženou stará o Mariánský sad v našem bezprostředním sousedství, má na mysli spodní torzo jedné ze zdejších majestátních lip. (Pamatovala vznik duchovního poutního areálu na konci 19. století v Malých Svatoňovicích, obě velké války i poválečnou komunistickou štvanici na věřící. Nerovný zápas s novodobou vichřicí však už neustála…)
Vrchní partie ctihodného stromu si odváží známá loutkářka, aby ho nechala znovu ožít ve scénických mystériích. I když mne k ničemu podobnému nikdo nezavazuje, slibuji si, že se též pokusím ušlechtilé, ba posvátné dřevo, jehož kořeny více jak století vyživovala dvojitá krajinná šroubovice cest Křížové a Mariánské, probudit k novému životu…
Již v riskantním večerním přítmí (jen ve velmi omezeném dosahu světla – nesvětla pouliční lampy) bedlivě hlídám kabel od elektrické motorovky a s rozpačitými pocity „porcuji“ lipové tělo. A najednou se to stane! Ze dvou špalků nejspodnější části kmene, která v dlouhodobě ležaté poloze na vlhké zemi již ožívá vlastními kořínky, doslova vypadávají dvě dračí hlavy. Tedy hlavy zamilovaného páru draka a dračice.
Obřadně na kolečku je po jedné převážím pod střechu našeho stavení a tam je poprvé nechávám zadýchat se v oné sestavě Milenců. Při tom nemohu nevzpomenout na mého oblíbeného secesního symbolistu Františka Bílka, jak ten jednou při procházce lesem potkává čerstvý dubový vývrat a na místě ho přetavuje v klubko svinutých a propletených těl Adama a Evy. (Ve své třetí, ale nevydané sbírce „Blíženci“ onu Bílkovu starou duchovní zkušenost doprovázím verši, pravda teprve na prahu našich 90. let 20. století: “ + + + Do cesty zvrácený dub / obcházíme sakrujíce / Přitom nemocné kořeny / dávno vrostly do nebe / a vyzdravěly / Tu s pokorou přistoupí poutník / Zaťuká dlátem a odvážně vejde / Pak na cestě / zanechá v nemilosti / rotující klubko / Adama a Evy / Lidé váhajíce přistupují / a shledávají v něm / smrtelný svůj pád//.)
Tady však příběh ještě nekončí. Po uložení Zamilovaných pod naši střechu se znovu vracím na posvátné místo nového zrození a z navazujících špalků torza tentokrát vyloupávám dva Deníky Zamilovaných draků… (Ale o nich snad někdy příště.)
(Ostatně zahledět se do očí či Deníků Zamilovaných draků mohl čtenář, divák, návštěvník před šesti lety na své Pouti do bodu U, u příležitosti stejnojmenné výstavy v Úpici…)
POUŤ DO BODU „U“
(a k ní Devatero výkladů a ještě jeden jako přívažek)
- Alenka ze Rtyně si myslí, že „U“ je ta nově dlážděná Ulička v kopci – zpod města k novému Beránku, ke svatému Jakubovi a právě sem, ke staré radnici.
- A suchovršický Jirka k ní pro jistotu hned přikreslí „U“ jako podkovu nad vrata, aby štěstí, co se tu ukáže, už odtud nikdy neuteklo.
- To erudovaný turista bohemista v kontextu příbuzných toponym na „U“ nadšeně vykládá o Úpici u Úpy.
- Úpičtí výtvarníci v „U“ vidí Umění.
- Zvídavý student Radek ze zdejšího městského gymnázia zase v „U“ ctí dedikaci URBI ET ORBI.
- Místní hvězdář ví svoje: „U“ je průsečík reálných lokálních úpických vyhlídek s bezednou imaginací UNIVERSA.
- Zakládající členové KPBČMÚ si nenechají sáhnout na svou pravdu, že hledaným středobodem je nejvyšší domácí tradice, kterou formálně ohlašují fanfárami dlouhého rámcového „U“ ve výstižném hesle „ÚPICE ČAPKŮ“.
- Filozof stručně hlásí: V “U“ BUDU, AŽ TU NEBUDU.
- Ostatně „U“ taky deklaruje divákovo svobodné právo na Údiv, Úlek, či Útěk (z toho, kdo a co tu vystavuje).
Do bodu „U“ se nakonec dobře trefuje i laskavá paní Uklízečka se svým upřímným vnitřním monologem a koštětem: Uvidím – Uklidím.
