O Jirkovi, Paulince a republice
Jsou místním trutnovským pokladem. Ten však na rozdíl od jiných pokladů neoslňuje či přehnaně neprobleskuje navenek. Zato o to silněji a naléhavěji vyzařuje dovnitř. Do společnosti. Té naší národní, a zde už se naopak hodí: i do té venkovní – evropské…
Jen za poslední rok ušli další velký kus cesty… Každý sám za sebe a zároveň znovu i za rodný region i celou republiku, aby se loni na jaře spolu opět sešli. Tentokráte na zaslouženém udílení Kulturních cen města Trutnova.
Jirka pak stihl ještě dál za hranice vyvézt svůj trutnovský dračí komiks i další soubory ilustrací děl české literární klasiky, stejně tak ale na několika místech vystavovat své komiksy i kresby vtipů (např. Jiří Grus: Vtipy, Galerii Dračí ulička, Gymnázium Trutnov do 30. 3. 2020).
Paulinka pak o nové rozhojnila své umělecké podíly na výtvarných filmových výpravách a nově pak přivedla na svět reprezentativní putovní kolekci svých autorských soch a sochařských dialogů (Paulina Skavová: Par Force, Galerie UFFO, Trutnov, 26. 2. – 31. 3. 2020).
Ostatně o rozhodující pozornosti obou trutnovských uměleckých osobností, jak ji adresovaly republice stoleté k jejímu velkému výročí, jsem psal již víc jak před rokem…
(Pra)dávno či relativně nedávno se jistě právě ona sama významně zasloužila o naši hrdou národní existenci. K dnešní stovce oděné do národní trikolóry prostě neodmyslitelně patří. Kam to asi po mém odchodu dotáhli? Jak se mému národu daří dnes? (Z principu, z vlastní zvědavosti se ona osobnost ptá.)
Děti, žáci, studenti, koho takového k dnešním oslavám velkých kulatin kouzlem přizvat? Samozřejmě reálné možnosti máme omezené. Vystavujeme sice pozvánku srdečnou, upřímnou, ale bohužel jen teoretickou, virtuální, snovou. Kdo si však rozhodně i tak zaslouží být aspoň in memoriam jejím čestným adresátem?
Masaryk! Karel IV.! Marie Terezie! Dubček! Náš prapraděda legionář! Hus! Komenský! Havel! Čapek…!
Tělem mi projíždí to příjemné hřejivé vlnění. Ten přesný opak kantorského studeného potu. Pravda, trochu podiskutujeme o Marii Terezii. Vyzvedávám ale prapradědu legionáře. A už se mi v hlavě spíná nesmazatelně vrytá zvuková stopa z vlastního dětství. Moje orlická babička mi vypráví o tatínkovi legionáři. Z Velké války se vrátil jako vůbec poslední v okrese, zato s tornistrou plnou románových zážitků. Taky naslouchám vroucím vzpomínkám na setkání s prezidentem TGM i na jeho osobní pomoc Fabiánu Vlkovi, obecnímu chudákovi z babiččiny malé vesnice, – ale to si již vzala slovo má babička druhá, moravská. /Ostatně byly to určitě obě mé babičky, které mi u příležitosti kulatých výročí obou válek ne tak dávno pomohly se zadáním dlouhodobého úkolu pro žáky: zapište, doneste a přečtěte autentickou vzpomínku vašich (pra)prarodičů či dalších příbuzných. Nad třídními vzpomínkovými válečnými puzzle se nám pak společně tajil dech, kdežto tep zrychloval. /
Vracím se ale mezi své dnešní děti. Ještě doplňujeme pozvánkovou řadu. S trochou nadsázky je snad už 100 metrů dlouhá. Na její pomyslný konec si ještě dovolím připsat jedno jméno: Břetislav Pojar. Pouštím jeho téměř šedesát let starou pohádkovou animaci „Lev a písnička“. Patnáctiminutový film s dalekosáhlým poselstvím již hraje všemi barvami. Zvukově i dějově se v něm přesýpá pouštní písek i našeho národního dramatu, našeho času domácího. (Po obou světových válkách ne všichni pozůstalí přežijí naše domácí léta padesátá.) Ve své vynalézavé symbolice autor nevynechává barvu a hlas našeho srdce a naší krve. Touha po svobodě, ten pud sebezáchovy člověka v nás, je však jako Hašlerova písnička. Na ní si nakonec vyláme zuby každý predátor.
A zase mě unáší vlastní myšlenky. Teď je už nepřibržďuji, útočí tak v proudu. Domů mi odešli moji dopolední i odpolední žáci. Světím tichý páteční podvečer v prázdné třídě. A přece zároveň uprostřed společnosti. Ta právě oslavuje sebe samu. Popravdě není zcela fit. Trpí nedostatkem živé vody i některých důležitých živin. Ale nepřestává zpívat a hrát. Ne, není pravda, že odešli úplně všichni. Před chvílí v patře nade mnou několikery housle důvěrně rozestlaly skladbu podmanivé melodii. Ustýskaný anglický roh právě sní o velkém návratu domů. Podoben české meluzíně tklivě si pohvizduje píseň ladné české krajiny. Přidávají se další nástroje. Snad si předávají i její vůni. Před návratem domů sedím dojatý. Dvořákovo Largo z Novosvětské mi k němu propůjčuje křídla…
Stoupám nad pěší zónu i ulici Školní. Právě dosahuji výšky ateliéru Jiřího Gruse. Chci nahlédnout oknem dovnitř. Ale Jirka ho intuitivně otevírá a sám mi jde naproti po laně. Jirka je eskamotér mezi českými výtvarníky. Svou odvážnou chůzi nad trutnovskou pěší zónou vlevo vyvažuje paletou a šesti štětci. Pravačkou si k tomu klidně žongluje třemi brambory! Ten vrchní vždy krátce zapózuje při západu slunce. Jirkovy brambory totiž patří do jeho obrazového kosmu stejně tak jako jeho půvabné ilustrace do pokrmů pro konzumenty vydavatelství Karolinum. Jirkovy na míru padnoucí výtvarné výpravy těch nejlepších českých knih 20. století! Ve světě žádané české knihy jsou nejprve přeloženy do angličtiny a pak jsou z pražského Karolina vypraveny i s naším Jirkou do čtenářského vesmíru…
Sám nemaje artistní jistotu Jirkova lana, dál putuji domů krajinou Podkrkonoší na křídlech symfonického Larga. Nad Žacléřem k svému údivu z výšky postřehnu dole parkující létající talíř. Zvědavě se snáším. Už rozeznávám tajuplné elegantní vrypy na jeho povrchu. Však žádná mise z vesmírných dálav se tu nekoná. Naopak. Z jedné takové se k nám domů konečně vrátil Jan Amos Komenský. Domnělý talíř je kruhovým kamenným Labyrintem k jeho poctě. Do míst posledních Mistrových českobratrských stop a zároveň do krajiny svého domova ho úhledně nechala položit sochařka Paulinka. Česká sochařka Paulina Skavová. Republice jubilující stihla včas nadělit bezpočet opravených i nově vybudovaných pomníčků a památníků padlým spoluobčanům. Na kulaté sté výročí hned z několika českých míst pak shlíží právě jí nově portrétovaný Tomáš Garrigue Masaryk.
Largo doznívá. Jsem doma. Doma v Čechách. Tady v České republice. Mezi jejími dětmi, žáky, studenty i učiteli. Stojím před východ(isk)em z Labyrintu. Zemský ráj to (nejen) na pohled.
