Muž se probouzí do světa možností a uznání, žena do světa soudů a nerovnosti
Včera byl Mezinárodní den žen. Den, kdy my muži okupujeme obchody, abychom koupili pugét a bonboniéru v akci. Ruku na srdce – opravdu je to tím nejhezčím, co pro ženy v tento mezinárodní svátek můžeme udělat?
Naprosto příhodně na včerejší MDŽ proběhlo živé vysílání diskuse na FB stránce Café Evropa na téma „Ženy ve 21. století: proč přetrvávají nerovnosti?“, které ve mně zanechalo spoustu myšlenek a dojmů. Hodinu a půl dlouhé povídání bych doporučil všem, kteří si myslí, že genderová rovnost tu je a víc už snad ženy nemohou požadovat.
Čím více se o problematice nerovnosti dovídám, tím víc mě ta situace štve. Na konci živého přenosu jsem měl dost smíšené pocity. Jednak je skvělé, že se o genderové nerovnosti takto hovoří, na druhou stranu dialog na toto téma je ve společnosti stále raritou. Není se pak čemu divit, že člověk naráží na řeči typu, že další kroky ve prospěch žen by už byly moc, že je to útlak mužů a zasahování do jejich práv a svobod, že „rovnost“, jaká funguje nyní, musí stačit. Takoví lidé nevidí jednotlivé dílky, ze kterých se tato mozaika nerovnosti skládá. Neuvědomují si, že ženy musí denně trpět spoustu věcí, které se mužům nedějí. Proto považuji za důležité, aby se na toto téma hovořilo neustále a nejen v symbolických dnech nebo tehdy, když nastane nějaká zlomová situace ve společnosti (např. zákaz interrupcí v Polsku).
Než se ponoříte hlouběji do čtení, chci jen upozornit na fakt, že usilování o rovnost není to samé, jako usilování o stejnost. Nikdo nechce dělat z žen muže a naopak. Jde o dosažení stejných možností, práv a životních podmínek. Ženskost ani mužnost nejsou tímto tématem v ohrožení, stejně tak jako homosexuální sňatky neohrožují „tradiční rodinu“.
V čem je zakopaný pes?
Jak již nadpis napovídá, v naší společnosti být mužem je o dost jednodušší, než být ženou. Sociální diskriminace žen není pro nás muže ihned zřejmá. Zkusme si ale občas vyslechnout příběhy reálných žen z běžného života.
“Na VŠ před zkouškami se od učitelů občas trousily rady typu: „Sepni si vlasy, jinak tě nebude nikdo poslouchat.” Taky nebylo radno chodit na ústní výrazněji namalovaná a s nalakovanými nehty, neboť by to vypadalo, že máš příliš mnoho času na sebepéči a málo se věnuješ studiu. Tyhle předsudky bohužel přicházely jak od mužů, tak od žen. (Podotýkam, že v obou případech se jednalo o velmi vzdělané lidi.) Později vzniklo velké haló, když si jedna holčina odmítala vzít šaty či sukni ke státnicím. Chtěla společenské kalhoty, prostě slušný kostýmek. Nicméně chlapi s vysokými tituly se začali bouřit jenom proto, že holce nebudou koukat nohy v silonkách.“
Anonymní zpověď
Ženy jsou podceňovány. Jako kdyby to, co má člověk mezi nohama, vypovídalo o jeho kvalitách. Proč se s ženami počítá jako s někým, kdo nemá kariérní budoucnost, protože je jim stereotypně přisuzováno, že jejich pozemským údělem je plodit, starat se, nejen o děti, ale třeba i o staré a nemohoucí příbuzné (kolik znáte příkladů, kdy se toho ujal muž?), domácnost apod. Typicky, ženy jsou automaticky v případě narození dítěte ty, které přichází o možnost kariérního postupu, což je jedním z důvodů, proč je méně žen na vyšších a vedoucích pozicích (v současné době je rozdíl v odměňování žen a mužů v České republice 22%). Mužům je stereotypně připisována role živitele, zatímco ženě role pečovatelky. S tím vším také souvisí jeden smutný fakt. Vidíme péči jako samozřejmost.
O ženách se stereotypně přemýšlí jako o budoucích matkách a jsou stigmatizovány už jen proto, že děti v životě nechtějí, netouží po nich a nepotřebují je ke svému štěstí. Proč musí čelit stigmatizaci za rozhodnutí, která se vymykají zažitému stereotypu, zatímco chlap, který se rozhodne dosáhnout kariérně vysoko, je machr a žena, která by se přála vymanit ze stereotypu je brána jako ta sobecká, která myslí jen na sebe? Do jaké míry se řeší, že francouzský prezident Macron nemá a nehodlá mít vlastní děti? Ticho po pěšině. A co finská premiérka Sanna Marin, která už dítě má? I přesto bývá vykreslována jako hanebná kariéristka.
V případě rozvodu, komu nejčastěji připadnou děti? A kdo je zde pak ten, co neplatí řádně alimenty?
Ženy jsou také nepopiratelně častěji obětmi domácího násilí.
Proč se řeší jak žena vypadá namísto toho, co má v hlavě a co říká? Ukázkovým příkladem zmíněným v živém vysílání Café Evropa je inaugurace slovenské prezidentky Zuzany Čaputové, během které bylo jedním z hlavních témat, co má na sobě. Umíte si představit, že se v novinách dočtete o tom, že Miloši Zemanovi neladil pásek s botami a od jakého návrháře pochází jeho sako? Mužům se tolika povrchních poznámek v životě nedostane tolik, jako ženám, ať už jsou sebevíc úspěšné, inteligentní, schopné či zkušené a zůstávají se statutem mužského pozlátka.
„Byli jsme na zkoušce. Kluk se na to učil asi 4 dny, většina tak dva týdny. Vyšel úplně vysmátý s dvojkou a říkal že si spíš pokecali a že tam spolu dost vtipkovali. Že se ještě bavili „Chlape, začínají nás tu ovládat ty ženský, to to zachvilku bude vypadat,“ a že na chirurgii na medicíně se jim budou klepat ruce, protože brečely kvůli krámům, nebo co. A těch vtípků tam bylo hodně. Podle toho co nám řekl, tak u toho zkoušení řekl jen úplný základ. Ostatním holkám se v tom šťoural, byly tam tři čtvrtě hodiny a hledal slabiny. Ale kluk tam byl 20 minut a z toho tak 10 kecali.„
Anonymní zpověď
Z paměti mi vyvstává zajímavý příklad z internetového pořadu Branky, body koko*i. Určitě každý z vás zná jméno zavražděného novináře Jána Kuciaka. Pamatujete si však jméno jeho zavražděné snoubenky, nebo ji máte v hlavě především jako „Kuciakovu snoubenku“? Jméno Martiny Kušnírové v médiích upadá do zapomnění ve stínu zjednodušeného označení, přitom její příběh by se dal považovat za ten smutnější, protože byla ve špatnou chvíli na špatném místě a kdyby tomu nebylo, dnes by stále žila. Toto odsouvání do pozadí je v médiích běžné a nemyslím si, že správné.
Proč se s mladými medičkami kariérně nepočítá tolik, jako s mladými mediky? Odpověď je jednoduchá: „Vy jste budoucí matky.“
Jak často jsou muži vystaveni sexuálnímu obtěžování a narážkám oproti ženám? A jaká je nejčastěji žena, když si to nenechá líbit? Slova jako frigidní či hysterická určitě neslyšíte poprvé. Je to v pořádku?
„Chodím 95% času běhat jenom za tmy. Když jdu za světla, tak se skoro vždy najde někdo, kdo na mě pokřikuje, ať už sexisticky nebo se mi vysmívá za velký zadek nebo tempo. Snažila jsem se začít běhat už tak před pěti šesti lety, ale potřebovala jsem rovinku a u nás je to samý kopec, tak jsem šla na stadion na ovál. To co jsem si tam vyslechla od kluků či chlapů na tribunách jsem tehdy nepřekousla a s běháním jsem sekla až do loňského dubna kdy jsem zase začala. Ale buď musím jít do přírody, kde nikdo moc není, a ve městě jedině za tmy. Ale i za tmy na mě nějaký frajer otevřel okno, aby mohl něco zakřičet a zagestikulovat. A víš co? Štve mě to a když nejsem úplně stabilní, tak mě to rozhodí, a pak doma brečím a nemám ani radost z toho že jsem uběhla delší trasu nebo lepší čas.„
Anonymní zpověď
Proč pojišťovny neproplácí ženám menstruační pomůcky, když je to něco, za co nemůžou, co si nezvolily a v jiných státech to jde bez problému?
Proč se ve společnosti běžné nerozebírají přirozené tělesné pochody jako menstruace? Proč je to bráno jako něco nechutného a tabuizovaného, když se jedná o přirozenou věc? Proč se mají ženy stydět za menstruaci a další přirozené pochody lidského těla? Proč jsou debaty o ženských problémech a jejich těle pro chlapy takřka tabu a porovnávání délky penisu je veřejně akceptovaná a zábavná kratochvíle? Proč mají chlapi všeobecně problém se svými partnerkami a kamarádkami řešit holčičí problémy, nejen ale ty fyziologické, ale i sociální? Proč (mužům velmi doporučuji poslechnout si pár dílů podcastu „Vyhonit ďábla“ pro zcela nový a necenzurovaný pohled do ženského světa)? A proč to vůbec nechtějí vidět? Nebo to vidí, ale mají pocit, že by řešením těchto věcí přišli o svou domnělou mužnost?
Kolik žen ztrácí sebevědomí a přechází do ústraní právě kvůli nemístným poznámkám na jejich vzhled, chování a životní rozhodnutí?
Bohužel se stále ne na všech školách rozebírá sexuální výchova. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že jsem v tomhle na svoji ZŠ hrdý a považuji to za jeden z nejdůležitějších předmětů, kterým jsem si prošel (spolu s problematikou drog). Myslím si, že by téma genderové nerovnosti krásně zapadlo do osnov takového předmětu, nebo by z něj mohl vzniknout samostatný předmět či povinná série seminářů, aby se tato témata stala ve společnosti něčím normálním, jako řešení počasí a sleva na rohlíky v Penny.
„Z mého bývalého se po pár měsících vyklubalo pěkný prase a snažil se mě přesvědčit, že chtít po holce sex 5x denně je naprosto normální, a že ho nemůžu udat za znásilnění, protože když spolu chodíme, tak to znásilnění není.“
Anonymní zpověď
Co můžou muži udělat pro ženy?
Zastávám názor, že muži by se tohoto měli ujmout jako své morální povinnosti. Postarat se o to, aby jejich kamarádky, matky, sestry, partnerky, manželky, kolegyně a další ženy žily v lepším světě a cítily se v něm lépe, než je tomu doteď. Aby se nemusely obávat zlých a odsuzujících pohledů, řečí a neférových podmínek v různých oblastech života.
Zpovědi, které jsem zde uveřejnil, jsou jen zlomkem toho, co jsem se dozvěděl, protože ženy jsem takovýmto zkušenostem vystavovány tak často, že by to vydalo na samostatnou rubriku. Pánové, ruku na srdce, jak často se takové věci dějí vám?
Věnujme ženám k příštímu MDŽ namísto květiny a Modrých z nebes v akci porozumění, zastání a pomocnou ruku ve formě osvěty svého sociálního okruhu a naslouchání jejich každodenním společenským strastem. Zastaňme se jich, když dojde na situaci, která to vyžaduje, a nebuďme podělaní z toho, že si o nás budou ostatní myslet, že jsme měkcí a zženštilí. Udělejme pro ně snesitelnější a spravedlivější svět.
A vůbec – dělejme to neustále.
