Má túra aneb Jak se zpotit se zárukou

I takovou lexikologicko-etymologickou hříčkou se můžeme trefovat do tradiční zkoušky zralosti, dospělosti, či – ještě přesněji – do školní cesty za nimi…

Po poslední konzultaci s letošními maturanty (ostrý výstup před maturitní komisí už začíná klepat na dveře) mířím na vlakovou zastávku. Delším krokem docházím dvě naše brzké absolventky zabrané do hovoru – jak jinak – na téma „matura“. Bundu a kabátek dotyčných ovíjí čerstvě navlečená šerpa maturanta. Jak hrdě v ní rozrážejí studený pozdně májový vzduch. Aby taky ne! Vždyť z té očekávané maturitní slávy jim toho letos moc nezbylo. Především se už nestihl odtancovat vzorně nachystaný březnový maturitní ples. A tak šerpy, místo aby dávno ozdobily rameno a bok maturujících čtvrťáků a oktavánů, do dnešního rána ještě celé povadlé ležely ve školní skříni. Teprve v průběhu dopoledne konečně mohly nabrat svou ztracenou formu. A co vzpomínka na aspoň uskutečněný stužkovací večírek? Tak tu už dávno odvál koronavichr. Tu už dávno (pro boj s ním) oslepily záblesky pohotovostních majáčků aut v 1. linii. Tu už hlavně dávno přehlušily tradiční domácí politické zkraty a výboje. Tu už dávno kompromitovaly dlouhé nouzové týdny bez skutečné školy. Zbyly jen velké společenské rozpaky nad letošní maturitní karmou 2020, vzdáleně připomínající maturitní provizorium válečné. Českým maturitám nepřející okolnosti tehdy a teď ale budou pochopitelně vykládány jako zcela jiné…

Vzpomínám na tu svou maturitu, skládanou před 40 lety, tehdy ještě v „jistotách“ socialistického jara. Jara ještě tak vzdáleného od Listopadu 1989. Profesorka češtiny na mě tehdy políčila nechtěnou past: „Ještě než promluví soudruh předseda a soudruh ředitel, zahájíte maturity své třídy. Vybrala jsem Vám báseň od Miroslava Floriana.“ S angažovanou sociální lyrikou průměrného prorežimního básníka tedy předstupuji před maturitní komisi. Má interpretace první sloky opanovává maturitní prostor podle plánu. Nešetřím dikcí, gesty ani dramatickým výrazem. Když se však za hlasitého bubnu vlastního srdce nadechuji ke druhé sloce, tak se to stane. Totální výpadek! Po začátku druhé sloky není v mé paměti ani památky. Vteřiny protahované pauzy mezi slokami se zlověstně načítají a bobtnají. Prkenná podlaha třídy je palubou mého soukromého Titaniku. Hladové moře už mi po zásluze chystá svou bezednou ledovou náruč. To tak! Zřejmě vidina toho smrtelného pádu do ledové tříště ve mně ještě mobilizuje poslední síly. A ejhle! To snad ta poslední vlnka vlastní básnické sliny mi přihrává záchranný člun. Na jazyku mi konečně přistávají další slova. Ta však už rozhodně nepatří soudruhu Florianovi. Řetězce – záchranné kruhy slov – pohotově nepolykám, nenechávám si pro sebe. Znovu je hlasitě servíruji soudružce maturitní komisi, spolužákům i udivené češtinářce. Ta své překvapení ale profesionálně maskuje. Přizná mi ho až po mém ekvilibristickém výstupu (samozřejmě neveřejně, stranou): „Dvorský, můžete mi prosím říct, koho jste to vlastně recitoval? Tu první sloku jsem ještě poznávala, ale pak ty čtyři následující nikoliv. Přitom Vy jste to téma první sloky a s ním spojený patos zachoval, ba ještě vynalézavě gradoval…“

S obdivem i tichou závistí sám ale vzhlížím právě k letošním maturantům. Pravda, sami ještě nemají vyhráno. Ale vzpomínky, jak se maturovalo v magickém letopočtu 2020, budou každopádně strhující. Vnoučata si jednou neodpustí svou kontrolní otázku – a, babi, dědo, to jste opravdu takhle maturovali? A máte ještě někde schovanou tu maturitní roušku? A babičky a dědové se jenom pousmějí a popaměti spustí úryvek ze Shakespeara přes nejbližší kousek tkaniny. Až se jim, stejně jako nám – letos u maturit zkoušejícím – zapotí brýle…

InzerceReklama Kovarstvi Vydra

Jaroslav Dvorský