Její Veličenstvo Eva Cello aneb Když vůně výstavy Královny ze Kávy ani po roce nevyprchá
Připomínka loňské vernisáže COFFEE ART na trutnovském Bojišti u příležitosti festivalu KÁVA&JAZZ trutnovské rodačky s krásným uměleckým jménem
O kávovém Zrnku
Poslyš mou pohádku o kávovém Zrnku,
co nechtělo skončit rozemleté v hrnku.
S ostatními v pytli znalo jenom tíseň,
navíc, ach, ty konce – mlýnek nebo plíseň!
S kamarádem Bobem dodali si kuráž,
sesypáni k mletí využili skrumáž.
Skokem přímo laním vyskočili z stroje,
hrdinský čin sdílí náušnice Tvoje.
Zrnko s milým Bobem tehdy štěstí mělo,
když je našla Eva, co si říká Cello.
V Sasku totiž platí za Královnu kávy,
kávu nevaří jen, umí s ní i čáry.
Na světě snad není větší kouzelnice,
chutná od ní káva, však i náušnice!
Káva je prostě požitek. Bez ní si život neumím představit, říká baristka Cello
Krkonošský deník
Vážení hosté vernisáže, drazí milovníci kávy a jazzu, přátelé,
přišel mi pozoruhodný dopis. Věřím, že osloví i vás…
„Milý Jaroslave,
úplně se mi třesou ruce. Sedím tu u svého německého počítače, kde mi chybí háčky a čárky, a mám strach, abych neudělala nějakou strašnou hrubku. :-))) Sama sobě se musím smát.
Pravdou je, že od té doby, co žiji tady v Sasku, se můj vztah k češtině proměnil. Přemýšlím jinak nad slovy. Slovo české je krásné a hezké. Když jím ale promlouvám, už je to znát. Často zvolím německý slovosled. Při mé poslední návštěvě Prahy mě paní v pekárně pochválila, že umím krásně česky. V Německu zase všichni chválí můj krásný, a jak Němci říkají, měkký akcent. Ale kdo jsem, někde mezi všemi těmi řečmi, vlastně já?
Eva kávová či Kávová královna, jak mi tady přezdívají? Nuže, poslyš, jak to všechno nejspíš vzniklo…
Kávě jsem definitivně propadla skrze mou babičku Libušku Čapkovou. Ach, ta vůně, když si ji mlela! Tu svou první jsem ochutnala, když mi bylo asi deset. Po ukončení studií na SUPŠ v Turnově (to bylo v roce 2003) jsem zatoužila pokračovat na pražské AVU, ale Milan Knížák mě tam zkrátka nechtěl… Proto jsem v Trutnově nastoupila do služeb rodiny Volkových. To byl ten skvělý rozjezd. Volkům DANK! Práce v kafírně za mašinou mě moc bavila. Po večerech jsem se věnovala mým vášním – malbě, šperku, hře na cello (tehdy v různých muzikantských seskupeních tady v Trutnově). Právě u Volků v Kafírně vznikl i nápad vyrábět z kávy šperky. Začátky byly úsměvné. Skoro nikdo mi nevěřil, že to myslím vážně. Po nějaké době jsem se zamilovala. Byl to muzikant. Odstěhovala jsem se k němu do Prahy. Život pražský – též hudební a kávový, nebyl úplně lehký. Pracovala jsem v různých kavárnách a učila se baristickému řemeslu u Roberta Trevistana. Dotyčný právě v Praze založil první kávovou školu vůbec. Byl také jedním z hlavních zakladatelů SCAE (Special coffee asociety of europe, dnes už jen SCA). Ten mě myslím proškolil ve všech kávových směrech. A život pražský byl opravdu kavárenský – po nocích umělecký a hudební. I na AVU jsem nakonec byla skoro jako doma, ale nějak mi v té době došlo, že mě ten můj život vlastně baví tak, jak je, že se mi tu už studovat nechce. Hlavni roli v takovém rozhodnutí hrál můj zájem o východní vědy, ale i vědomi toho, že to v životě nejdůležitější je najít si svou vlastní cestu. Být sama sebou, sama se sebou spokojená. A spoustu toho ostatního k tomu přece vůbec nepotřebuji. Tak jsem si vyráběla svoje kávové šperky, pracovala po kavárnách, znala tu všechny hudební legendy, seděla před zdí a praktikovala „zen“. Byla jsem spokojená. V roce 2004 jsem se se svým šperkem dostala mezi obchodníky Karlova mostu a měla tak možnost zjistit, že lidem snad z celého světa se mé šperky líbí. Jaké to bylo nadšení a radost! Práce to ale byla těžká. V únorové zimě mi došlo, že tam každý den v minus dvaceti stupních prostě nevydržím. Ani to klima pražské „mostní“ konkurence se mi vůbec nelíbilo. (Malá poznámka adresáta: v tomto ohledu „Dycky Most“ zřejmě ne…)
V té době jsem poznala mého budoucího manžela Davida. Byl to doslova Velký třesk! Od začátku nám bylo jasné, že jsme se prostě našli. Problém byl, že on mluvil německy, já tedy česky. Ale i to nám nakonec bylo jedno. Naučit se plynně německy mi trvalo tři měsíce. A David? Kafe si česky objednat uměl! Tak jsme do toho šli… David pochází z Hildesheimu. Je to horolezec (nazývá to terapeutické lezení). Kvůli krásné přírodě, a taky, aby mezi našimi městy nebyla taková vzdálenost, se přestěhoval do Drážďan. Pendlovat mezi Drážďany a Prahou je vskutku skvostná záležitost – cestujete si vlakem podél Labe a za dvě hodiny vyměníte jedno krásné město za to druhé.
Nemusela jsem dlouho váhat – Drážďany mi učarovaly. Našli jsme si malý byt v Dresden Neustadt a věděli, že jsme tu správně. Víš, Jaroslave, Dresden Neustadt – to je ráj na zemi! Multikulturní část města plná barev – tváří z celého světa, chutí, klubů, galerií, a především skvělých lidí. Kavárenský život Deluxe. A ta příroda všude kolem! (Jejda, a teď vidím, jak je mé psaní už dlouhé, a to tu ještě zdaleka není všechno! Zbytek tedy ve zkratce…)
Nadšení Němců z mých šperků a kávového umu bylo veliké. Otevřela jsem si tu svou kavárnu, porodila čtyři děti (jsou to chytré a kreativní bytosti), na svět přivedla i svou galerii, později i svou školu kávy. Stále o mně někde psali. Začala jsem studovat indickou filozofii (pozor, v lednu mám zkoušky a poté se stanu oficiálním učitelem jógy!). Pochopitelně nepřestávám hrát na cello. Ale především jsem matka. Zrovna teď mi to děti plně dokazují, nenechávají mě psát. (Dnes je totiž svátek, zavřeno má školka i škola.) Ještě na vysvětlenou: žijeme tu úplně bez babiček, což je škoda, ale máme tu spousty přátel, se kterými si vzájemně pomáháme, když je zapotřebí… A jak to jinak všechno zvládám? No, mám přece svou skvělou kávu!
Ale teď už opravdu musím končit a začít vařit! 🙂
Jaroslave, děkuju moc, nějak to vytřiď, omlouvám se za chyby a překlepy, nestíhám to po sobě přečíst.
Ahoj, EVA. „
Po vskutku dobrodružné četbě odpovídám…
Milá Evičko,
můj více jak třicetiletý učitelský zápisník pamatuje i Tvé jméno. (A neměj obavy, bez záznamu případných poklesků!) Ke konci devadesátých let, těsně před Tvým přestupem na turnovská studia v oboru zlatnice, ses sice na našich společných hodinách trutnovské gymnaziální výtvarné výchovy mihla jen na pár měsíců svého prvního ročníku, ale svou světlou stopu jsi zanechat stihla (viz samé jedničky v onom mém notesu). Pak Tvoje vlastní trutnovské tvůrčí a výstavní aktivity mi už jen potvrzovaly vzácnou symbiózu výtvarného i hudebního talentu s organizačními schopnostmi. Významné díly Tvé vlastní pomyslné životopisné knihy s tituly Praha a Drážďany jsem pak už načítal pouze zpovzdálí. Jen díky našemu společnému příteli FB se mé informační manko dále neprohlubuje. Naplno a rád již sdílím saský i tuzemský český zájem jak tištěných, tak i audiovizuálních médií o Tvou tvorbu. A vlastně o celý Tvůj inspirativní kávový životní styl, reprezentovaný nikoliv jen objednávkou toho správného zrna, ale též jeho odborným pražením, mletím, alchymickou syntézou třeba hned tří druhů jeho chutí, varem i tím správným společenským servírováním nápoje, případně i jeho nerozlučným vynášením prakticky všude s sebou – na cesty, do přírody, na skály atd. Tvůj kafe-styl je ovšem naplňován i odborným zaučováním jiných do Tvých kafe-dovedností, Tvým oblékáním se do vlastních kafe-oblečků a pochopitelně stylovým kafe-šperkováním, jak sebe sama, tak okolních zájemců – nadšenců – vyznavačů. Tvé zrnko-kávové obrazy, lahodných vůní i vizuálních valérů, pak představují přímo novátorský umělecký druh, snoubící v sobě mozaiku, fasování, intarzii i inkrustaci, kdy upražené kávové zrno představuje něco jako vsazený (draho)kam, či jinou třeba vzácnému dřevu podobnou výchozí substanci, zkrátka jakýsi tvrzený základní stavební „kamínek“. Kromě šperků samých jak půvabné jsou právě i Tvé závěsné obrazy ze života s kávou, obrazové zrnko-kávové krajiny, kávo-skvrnové figurální zkratky a abstrakce! Tvé s láskou vyskládané řádky upražených zrn účinkují na naši vyprahlou i jitřenou duši jako hotový zklidňující balzám…
Naše milá Královno ze Kávy,
děkujeme Ti, že prodlužuješ a kultivuješ naše bdělé životní chvilky. Naši chuť do života… Že v dobrém provokuješ naše oko i nos, že zdobíš naše ucho, krk, zápěstí i prst, že vlastně zušlechťuješ a krášlíš celostně nás celé. Ostatně ten MILION ZRNEK (Tvých voňavých) potřebujeme i PRO tu naši DEMOKRACII…
VIVAT CELLOKAFFEE!
Vděčně Tvůj Jaroslav s přáteli,
a věřím, že i se všemi dnešními účastníky vernisáže Tvé výstavy COFFEE ART zde na trutnovském Bojišti u příležitosti festivalu KÁVA&JAZZ v pátek 14. 6. 2019
Jaroslav Dvorský
