Ctitel i strážce Krakonošovy zahrady (Vzpomínka na Josefa Strnada)

„Rozloučit jsme se museli v lednu 2001 na úpickém hřbitově.“

„Krajina, ve které žijeme, ten krásný kout naší země pod Jestřebími horami, dostal kdysi od Čapků poetický název Krakonošova zahrada. Spojíme-li se slovem zahrada pocit krásy, příjemného bezpečí i hrdosti nad vlastní tvůrčí lopotností a s pohádkovou postavou Krakonoše, spravedlivého ochránce přírody i lidského společenství, sotva mohla naše krajina dostat přiléhavější název. Střežena Žaltmanem i Vizmburkem, zdobena pestrobarevným kvítím luk i majestátností lesů, jizvena i dotvářena lidskou činností je naším domovem. A její obraz, který si denně domalováváme nosíme uložený v srdci jako symbol jistoty, bezpečí a zázemí. Určitě k němu patří i povědomí o osobnostech, které z našeho regionu vzešly…“

Byť je ono erbovní krajinné pohlazení z února roku 1988 původně stylizováno jako úvod k jiné příležitosti (narozeninový medailonek in memoriam jubilující úpické malířky Julie Winterové-Mezerové), předznamenává, ba věrně vystihuje i jeho samotného autora, PaedDr. Josefa Strnada.

Potkávali jsme se od konce června 1990, kdy mi do telefonu na mou dřívější poptávku sdělil: „Zastavte se v Trutnově na gymnáziu. Mám pro Vás od září učitelský úvazek šitý na míru Vaší aprobace, dokonce i s třídnictvím…“

Josef Strnad – úpický občan, herec i režisér tamního divadelního spolku Jiráskova divadla; učitel i ředitel trutnovských středních škol a nadšený kulturní pracovník. Bez něho by nejspíš Carlo Goldoni přišel v Úpici o jednu z nejpůvabnějších českých jevištních realizací „Poprasku na laguně“, evropské kulturní dědictví by bylo v Trutnově chudší o původní evangelický kostel (dnešní Koncertní síň Bohuslava Martinů) a trutnovské gymnázium nejspíš o sportovní halu. Úplně nejvíc by však Krakonošově zahradě chyběl prototyp jejího ctitele i strážce, osvícený úředník i muž těch správných činů, obdivovatel díla bratří Čapků, bravurní konferenciér, moderátor a uživatel naší mateřštiny. Nesilová diplomacie s bohatým rejstříkem laskavého slova. Právě taková je závěť Strnadova…

(Mám ji na paměti dvacet let. Rozloučit jsme se museli v lednu 2001 na úpickém hřbitově.)