Anděla Karlu Krylovi za Anděla aneb Blog ukovaný na paměť Básníka s kytarou

I když památnějšími výročími kolem Karla Kryla nešetřil rok loňský (75 let od narození, 50 let od odchodu do exilu, 25 let od úmrtí), jedno dramatické kulaté připomíná i ten letošní: před 70 lety komunisté před zraky Karla, jeho sourozenců a rodičů rozbili stroje proslulé rodinné tiskárny a odvezli je do šrotu… 12. dubna by se býval Karel Kryl dožil 76 let.

Teprve před rokem k nám doputoval 50 let starý záznam norské televize z Karlova tamního uměleckého víceboje, rozuměj z jeho výtvarně-básnicko-hudebního recitálu („…přehlídka skončila, vězení je místo, kde žijeme“) s položkami protestsongů: Salome, Jeřabiny, Bratříčku, zavírej vrátka, Marat ve vaně a Rakovina. I já zůstávám zajedno s velmi vřelým přijetím oné opožděné reportáže naprostou většinou našich domácích diváků a posluchačů. Tak za všechny alespoň jeden takový ohlas:

„Na objevování poselství těchto písní nebude pozdě v žádné chvíli žádné doby, v níž bude přetrvávat homo sapiens. Bohužel. Kamera snímající oči, tvář…, barva černého jakoby sametu pohlcujícímu světlo (tehdy i dnes?) sluší téhle diamantové poezii, a to tak, že moc. Díky za tenhle archivní snímek!“ (divák a posluchač MK)

Odkrývám v sobě ten nejdůvěrnější – protože teprve od duše dítěte – obraz Karla Kryla. Nejbližší okolí, které mi spoluutvářelo dětství, si ho pochopitelně notovalo. Když mu svou vlídnější náruč pootevřela Evropa Svobodná, byl jsem právě čerstvý školák. Rovných dvacet let jsem si pak musel počkat na živou podobiznu českého Básníka s kytarou. Nikoliv na jeho kytarové básně! Ty se nepřestávaly ozývat ani v mých orlických lesích. Temněly u ohně – svítily do tmy. A to byla naše víska pod okupantským drobnohledem hned ze dvou sousedních stran! (Skoro na celé čtvrt století totiž stovky východních vojenských přivandrovalců vyměnily „hranaté železné maringotky“ za posádkové panelové ubikace v orlickém Klášterci i Rokytnici.)

Ano, zatímco do „Bratříčka“ se díky svým vlastním okupačním zážitkům pocitově stěhuji jak na povel, tedy okamžitě, mé posluchačské srdce patří „Andělovi“. Opakované smutné návraty „z rozmlácenýho kostela“ v nedalekém Neratově alespoň pro mě předurčily jeho jasné východisko… A nic na tom nezměnil fakt, že někdejší barokní perla orlického česko-polského příhraničí již dávno povstala z vlastního popela a trpělivě vykvetla do nové poutní mariánské krásy. Včetně asistujících andělů – strážců neratovské oblohy. 

Teď už je tedy jen na Tobě, příteli, jestli konečně splníš Karlovi to závěrečné přání z písničky. Totiž jestli z helmy po něm zbylé mu ještě uděláš toho slíbeného nového… Karel Kryl si anděla bezpochyby zaslouží a tentokrát už uhlídá.

To my zase uhlídejme, aby nám našimi okny neodlétal Karel Kryl. Stále ho totiž potřebujeme slyšet poblíž.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově kolem roku 1970, když ho na sklonku války připravil o střechu opilý sovětský voják, dole foto interiéru před zpustošením; archiv Sdružení Neratov