7. 10. Noc literatury aneb S lampičkou poezie

Noc literatury se na nás dnes snese již počtrnácté. Letos na počest Karla Čapka jubilujícího (130. výročí narození). Ostatně celým svým životem, celou svou tvorbou nám právě on zdaleka nesvítí jen do nocí… Pokud dnes nestihnete vyhledat jedno z míst v republice, kde se umělecké slovo (nejen Čapkovo) živě ponese večerem či okrajem noci, přijměte mé malé pozvání. Ze svého šuplíku i publikovaných sbírek jsem pro vás uspořádal svou Malou noční hudbu. Máte-li (nejen dnes večer) čas a chuť, račte vstoupit a přisednout…

LET ČERNÉHO KŘÍDLA

Motto:
„Té, která zapomněla za sebou zavřít hudbu,
utečou všechny prsty…“
(V. Holan)

V rohu místnosti
kostnatělo černé křídlo
které dosud dobře nevzlétlo
(neboť všem křídlům nebylo dopřáno velké kroužení)
Až dnes
Kdy podlaha sálku prorocky zapraskala 
pod množstvím příznivců letu
Kdy předstoupila ONA
(sama mladičká a přece zralá)
aby odvážně vykřikla: LETU SCHOPNÉ!
a vypustila desítku svých dlouhých prstů
na znaleckou probírku černobílými brky
Tenkrát (slyším to jak dnes)
poprvé naplno zapracoval struník nervů
a křídlo se bezpečně vzneslo i s ní
kamsi nad české stavení Bedřicha Smetany
A bylo to k zešílení
když po nekonečné závrati
klidně s křídlem a pak s křídla sestoupila
Pod šaty uvadal velký vzdušný vír – 
drobounce se uklonila
Tenkrát (cítím to jak dnes)
bál jsem se pohledu na její utišený prstoklad
Vždyť je nemohla rozuteklé po křídle
stačit pochytat
Jaké bylo mé slastné zděšení
když jsem prsty shledal na místě
Přirozeně vrostlé do dlaní
však ještě štíhlejší a delší…

+   +   +

Podaří se někdy noc tak temná a sametová
že dá tušit na jednom konci černé křídlo s tichou noční hudbou okolo
Z jiného směru se přibližuje neurčitá žena…
Obojí je chvíli věčné jak ve dne kámen a čisté jako příhoda z dětství
Té noci je prý užitečné popaměti sesbírat střípky všedních věcí
a darovat blízkým…

SÓLO NICOLO PAGANINI

Motto:
Někdo se narodí do klece z houslových strun.
Nejzoufalejší pokusy o útěk jsou mistrovské koncerty.

V rámu klece
(kde byl vězněn)
strměly struny –
vypjaté tětivy
nepřátelských luků
Do jeho těla
však vystřeloval musculus srdce
Něco jako infarkt
Nabodával ho představou torera
Krev italiano
se svářela na vermut rosso
A holka nikde
A tu ho dopálilo že KLEC…
(mimochodem taky ženského rodu)
Vtrhl jí do náruče
aby ji popěnil narůžovělou pěnou
Najednou se mu nedostávalo krve
Struny do kterých věděl
s ním na mžik vycouvaly z klece
Byl to drobek času
a přece se v jeho postřehnutí nadechl
nikoliv rozhlédl
To síla kterou vložil
se stačila opačně nasměrovat
a plivla ho dál než nazpět
až na protější straně
vykoukly ven struny s nějakými zády
(čí asi)
Ale drobek času byl už tak nicotný
že propadl všemi smysly
jako nejjemnějším sítem
Když nabral vědomí 
a pravidelný dech
rozpomněl se na hudbu
Kdosi mu půjčil
a pak daroval
nové housle

ROZHOVOR SE ZAKLADATELEM UMĚNÍ

A jak Vás napadlo…?
Jednoduše
Zkuste rozechvívat strunu
a pozorujte prach
Nesedne si

HUDBA

Za příliš černé noci
o dni s bezvýchodným sluncem
prcháme ve svátečním převleku
ke spolehlivému světlu
Někteří nouzovým
jiní hlavním východem
Domů se loudáme
jedním vchodem nazí

+   +   +

Když slovo o slovo tichem se hlásí
pootevřou se klenby a zdi chrámů
Z nebe se snášejí píšťaly
a ještě nad zemí
vstoje se řadí do vahan
Pod nimi naslouchá
komu nemoc dovolila

+   +   +

Do vykotlané lípy
se natlačila vesnická kapela
Dlouho hledali
než našli stylovou dřevěnou světnici
s košatou střechou
Dutý strom
mohl nést tón vysoko k nebi
jako sloní flétna
Sotva zaduli
svezl se blesk
Kapela se rozzářila
a zhasla

+   +   +

Voní von voní von –
tahal jsem babičku za rukáv
Odběhla od plotny – 
která květina mi asi zavoněla
Uprostřed dvorku jsem rozpřáhl ručky
a spojil věž klášterní s kostelní
Zvonil zvon zvonil zvon

VE SVITÁVCE U VARHAN

Kostelík ve Svitávce
otevíraný v týdnu
sedmi babičkám
přivyklým
zpívat
nebi
Staré varhany
vrostlé do městečka
rozvrzanou šroubovicí schodů
Můj děda přijíždí v týdnu
autobusem od Letovic
hrát k Večerní
Dědovy
staré prsty
vykouzlí tóny
pro sedm babiček
přivyklých zpívat nebi
v malém kostelíku ve Svitávce

NOČNÍ PŘEDEHRA

Den dodýchal
Umlkly mělké melodie
Slavík se oběsil na basových strunách
Mladý Amadeus v klávesách
pomiloval milenku tmu

KLAVÍR V NOCI

Klávesy spí
Struny ve střehu

+   +   +

Klávesy piana
Světlo Tma Světlo Tma

+   +   +

Nenalézajíc porozumění
v cizí krajině
umírá slovo
To jen hudba 
ztratila řeč
aby jí porozuměli
všude kde vytryskne

+   +   +

Jako hudba
pramení v krajině srdce
vlastní přirozenost

KONCERT

(Před obrazy v obrazárně)
Motto: Podivuhodný skladatel,
počne-li hudbu i na osnově plátna

Brzy přistihneš zrak
jak naslouchá
Hudba
je blízko
Tak blízko
že se schyluje ke koncertu
Oči stopují Beethovena s paletou
dokud nevzlétne

PŮVOD NAŠICH GALERIÍ

Málo scházelo
a vesmír se věčně podobal
opuštěné hře z dětství
(Roztroušené kuličky a důlky)
Jistá náhoda
však do prostoru Země
přihrála život
a značné množství harmonie
Odtud pocházíme
Odtud naše smysly a slabosti
pro hudbu a tvar

+   +   +

Dávno předtím
než tu vystavěli chrám
trpělivě tlouklo srdce zvonu
Nikdy se nepodařilo
sestrojit tak vysokou klenbu
Lidé pokojně vyletují 
za jeho hlasem