Jdi na obsah Jdi na menu
 


28. 6. 2019

Když chce člověk něco dokázat, musí do toho dát maximum

 

Rozhovor z rubriky "O podnikatelích" pro CIPTU.logo.jpg

 

Cílevědomý, zodpovědný, aktivní a mohl bych pokračovat dál ve výčtu dojmů, které ve mně Tomáš o své osobě při našem posezení v Kafírně zanechal. Tomáš spolu se svým kamarádem Járou Sikorou provozují firmu MESI truhláři. Jestli si ale teď myslíte, že rozhovor s Tomášem bude hlavně o hoblování dřeva, tak jste na omylu. Za mě je to další lidský kousek - příjemné povídání o práci a o životě z úst člověka, který se nebál opravdu zamakat.

portret.jpg

Tome, co bys o sobě pověděl?

Je mi třicet čtyři a jsem od malička sportovec, což si myslím, že mě v práci dost ovlivňuje. Podle mě sportovci o dost lépe zvládají stresové situace, které jsou v té práci časté i přesto, že se snažíme, aby každý projekt probíhal hladce. Tohle si myslím, že mě dost vystihuje. Odmalička jsem hrál fotbal a závodně lyžoval, později se přidal ještě baseball, což už se dalo hůře časově skloubit. Byl jsem pořád na hřišti a musel jsem se rozhodnout, který sport upřednostním. Volba byla jasná – baseball. Ten jsem aktivně hrál až do svých pětadvaceti let, z toho pět let nejvyšší českou ligu. Potom jsem žil několik let v zahraničí, tudíž jsem sport v Čechách musel vynechat. Od doby, kdy jsem se vrátil, se věnuji slowpitchi, což je taky pálkovací hra.

Když už si tedy udělám nějaký volný čas, snažím se ho trávit aktivně. Obdivuju, když mi někdo řekne, že se nudil. To jsem snad nezažil za posledních deset let (úsměvně). Snažím se opravdu každou minutu využít na maximum.

Jsi taková motorová myš, že?

Asi je to o nějakém tom základním nastavení, o kterém netvrdím, že se s ním každý rodí, ale určitě se dá vybudovat taková produktivita, aby člověk fungoval trochu na jiné vlně, než ostatní.

slowpitch.jpg

Co tě vedlo k tomu jít na truhláře?

Těžko říct takhle zpětně, už je to strašně dlouho (úsměvně), ale nějaký impuls tam být musel.

Moje první vzpomínka, která se pojí s nadšením pro tohle řemeslo, je ze čtvrté třídy. Měli jsme spolužačku, jejíž tatínek byl truhlář. Měl (a stále ještě má) velkou truhlárnu v Mladých Bukách. Ona tehdy domluvila, že tam můžeme jít na školní exkurzi. Člověk si může říct, že takhle malé děti z toho nic mít nebudou, ale když její tatínek vzal staré prkno někde z venku a proměnil ho v něco nového, tak to ve mně zanechalo silnou stopu.

Očividně tě to fascinovalo.

No úplně! Já z toho byl tehdy celý odvařený! (směje se) To byla nejspíš ta prvotní pohnutka. Jako dítě jsem neměl moc ponětí o ostatních řemeslech, viděl jsem jen to jedno a od té doby se ho držel. K tomu měl můj děda svou malou truhlářskou dílnu v domě a vždy když jsem u něj trávil prázdniny, hrál jsem si se dřevem, vyráběl různé meče, domečky a podobně.

Když jsem se pak měl v devítce rozhodnout, kam dál, měl jsem opravdu jasno, pro mě neexistovala jiná volba.

Když jsi byl v učení, měl jsi představu o tom, kam se budeš po škole ubírat?

Vůbec. Dalo by se říct, že během studia se stalo mým cílem ji hlavně nějak dochodit. Už v prváku jsem totiž trochu litoval, že jsem si ji vybral. Úroveň vzdělávání na učilišti byla opravdu na špatné úrovni. Ve třídě se sešlo dost žáků, kteří na tom byli s prospěchem a celkově zájmem o řemeslo dost špatně, nároky se přizpůsobovaly tomu, aby všichni tak nějak prošli. V prváku jsem měl skvělé výsledky bez vynaložení většího úsilí, ale ve druháku a třeťáku jsem trochu ztratil právě ze zmíněných důvodů ambice a povolil. I tak jsem se vždycky snažil najít si na výuce něco zajímavého a školu dotáhl ke zdárnému konci. Dokonce jsem se před pár roky “na místo činu” vrátil s přednáškou na téma: práce v zahraničí.

Netvrdím, že mi studium nic nedalo, určitě jsem se tehdy něčemu naučil, ale za půl roku opravdové praxe toho člověk získá víc, než za tři roky ve škole.

_dsc2642.jpg

A první kroky po škole byly kam?

Přihlásil jsem se na nástavbu, abych si udělal maturitu. Studoval jsem dálkově – šlo o tříletý obor, kdy výuka probíhala jednou týdně a zbytek týdne jsem měl k dispozici. Tehdy jsem se domluvil s kamarádem, kterého jsem znal z baseballu a se kterým později založil MESI, Járou Sikorou. Nabídl mi, že bych mohl chodit pomáhat do jedné malé truhlárny.

I on měl v tu dobu ale málo praxe, takže moje zdokonalování se v praxi nešlo tak, jak jsem si představoval. Práce mi ale pomohla utřídit myšlenky, přijít na to, co bych chtěl a jakým směrem se vydat – rozhodl jsem se, že musím zkusit něco víc, jít do nejlepší truhlárny, co v okolí je, abych si udělal přehled o tom, jak tohle řemeslo pořádně dělat.

Dalo by se říct, že tenhle začátek položil pozdější základy MESI truhlářů?

Ne tak úplně. Poté, co jsme se vydali každý svou cestou, jsme spolu asi dva nebo tři roky nepracovali. Mezitím jsme oba vystřídali několik truhláren, já vždy zůstal do doby, než jsem měl pocit, že už se tam nemůžu víc naučit. Rok jsem pracoval i v Praze, kde jsme dělali zase úplně jiné věci než tady na Trutnovsku. Nasbírané zkušenosti a pohled na to, jak to ve firmách funguje… To vše nás nakonec nasměrovalo k tomu, že jsme se rozhodli podnikat na vlastní pěst.

Bylo to podobné jako s mým výběrem školy. V hlavě se nějaký nápad tvoří spoustu let a pak stačí nějaký impuls, kdy si řekneš: „Jdeme do toho“. Nepřemýšlíš o tom tu spoustu let nahlas, ale je to o drobných střípcích, které si postupně skládáš. Tak si myslím, že vznikli MESI truhláři.

spoluprace.jpg

Takže kdy vlastně vznikli MESI truhláři?

Pokud dobře počítám, je to už devět let zpátky. Nepracujeme společně ale celou dobu v kuse, velký comeback jsme ohlásili asi tři roky nazpátek po mém návratu ze zahraničí.

Co se skrývá za názvem MESI?

Jedná se o kombinaci našich příjmení – Med a Sikora.

Jak vzpomínáš na začátky vašeho podnikání jako MESI truhláři?

I přesto, že jsme toho měli oba už dost za sebou, začátky byly hodně těžké. Stále jsme měli každý své povinnosti a byli i zaměstnaní. Tehdy jsme měli nápad, že uděláme něco, trochu jiného – že si založíme showroom. Nechtěli jsme být vyloženě jen truhláři, chtěli jsme lidem ukázat, jak by mohli bydlet, naživo, poradit jim a zároveň zařídit výrobu i doplňkový sortiment. Nazvali jsme to MESI bytový ateliér.

kuchyn.jpg

Něco jako designoví poradci?

Ano, něco takového. Ale jelikož jsme v tom neuměli moc chodit a ještě jsme se trefili do špatného období, kdy byla krize a lidé se báli utrácet, tak nám ateliér v Trutnově u náměstí vydržel asi rok. Díky němu jsme ale poznali designérku, se kterou doteď spolupracujeme, Dominiku Skučkovou. Tehdy k nám chtěla na praxi. Už v té době byla do svého oboru nadšená, chtěla se zlepšovat a učit. Přesně díky tomuhle mindsetu si myslím, že je teď tam, kde je.

Co vše jste schopni zákazníkům nabídnout?

Možná je to někdy nevýhoda, ale my se pouštíme opravdu do všeho, nemáme to jasně vymezené. Máme určitě silnější stránky – kompletní vybavování interiérů laminem, vestavěné skříně, kuchyně, ale určitě se nebojíme ani výroby ze dřeva.

Aby si čtenáři mohli představit naši práci trochu reálněji, můžu zmínit například kavárnu Bruno, kterou jsme téměř kompletně vybavili. To nás opravdu bavilo, ale už je to trochu něco jiného, než čím se zabýváme standardně. Lidé nás vyhledávají, i když chtějí nějakou pergolu nebo drobnou tesařinu. Každý z nás v dílně perlí v jiných operacích, dokážeme se perfektně doplňovat.

bruno-kavarna.jpg

Jaké zakázky tě nejvíce baví?

Baví mě samozřejmě věci, které se daří a jdou fakt hladce, ale těch je minimum (úsměvně), spíš se něco zkomplikuje nebo pokazí, neustále se objevují nové a nové momenty, kdy musíš zabrat, zapnout ten mozek a říct si „tohle vyřeším“. Určitě nejsilnější vzpomínky mám na akce, které byly vyloženě nejtěžší.

Například?

Například projekt, který jsem dělal v Anglii – točité schody. Měly přijít do domu, který jsem komplet rekonstruoval a v součtu pár let tam žil. Nechal jsem se do toho uvrtat, namotivoval další lidi s tím, že to bude super a že to dokážeme i přesto, že jsem absolutně nevěděl, jak je vyrobit. Když však přišlo na lámání chleba a měl jsem se pustit do výroby, uvědomil jsem si, jak moc velké jsem si vzal sousto.

Ani na internetu, kde je dneska všechno, nebyly žádné rady, nepodařilo se mi spojit se s nikým, kdo by byl schopný se mnou sdílet nějaké vlastní know-how. Cítil jsem se naprosto ztracený. Trvalo to několik dní, už jsem to chtěl vzdát, říkal si, že radši vrátím zálohu s tím, ať si majitelé radši někde koupí obyčejnější schody (směje se). Ale to bych nebyl já a moje hrdost, která velela postavit se té výzvě a dotáhnout to do konce.

Nebyla to sranda, vážně mě překvapilo, jak se mnou ta zakázka zamávala. Často jsem prokrastinoval, musel jsem od toho vyloženě utíkat, protože jsem nevěděl, jak pokračovat, a práci, kterou vím, že bych stihl za den, jsem dělal týden. Ale i když pomalu, posouval jsem se dopředu, metodou pokus–omyl jsem skládal střípky co a jak vyřešit. Ve chvíli, kdy jsem opět začal věřit, že to zvládnu, se to zlomilo, a ten výsledek byl geniální. Určitě jeden z mých nejlepších projektů a i lidi, co truhlařině vážně rozumí, výsledek obdivovali.

tocite-schody.jpg

Čím byla ta práce v zahraničí pro tebe tak přínosná?

V zahraničí jsem strávil pět let, z toho čtyři roky v Anglii. Jeden a půl roku jsem se věnoval kompletní rekonstrukci dvou domů, které tam koupila moje teta a chtěla je pomoct zrekonstruovat. Mimo již zmíněných schodů jsem si vyzkoušel něco od každého řemesla.

Mezi rekonstrukcemi jsem našel uplatnění ve velké britské stavební firmě. Musel jsem tam zvládat jiné situace než tady v Čechách. Z počátku jsem uměl anglicky jen málo. Co se týká řemesla, vše se tam dělá jinak, a na rozsáhlých projektech pro vlivné investory jsme často pracovali pod velkým tlakem, s obrovskou zodpovědností.

V Británii jsem se zároveň seznámil se svou budoucí ženou, která v tu dobu ještě studovala vysokou školu. Ještě jako přátelé jsme se s několika dalšími kamarády rozhodli, že bychom se rádi podívali někam dál. Přerušila tedy studium a na rok jsme odjeli na Nový Zéland. Asi polovinu veškerého času jsme pracovali, zbytek procestovali – zažili jsme nezapomenutelné okamžiky na Novém Zélandu a v Asii. Zdaleka ne všechno bylo růžové, ale mám to podobně jako u práce – ty nejsilnější zážitky často začínaly nějakým průšvihem. Zéland byl pro mě nejlepším rokem v životě.

Práce a život v zahraničí mě celkově dost posunula. Když jsem se vrátil do Čech, zdálo se mi vše strašně snadné. Život je jednoduchý, když člověk ví, s čím se dokázal poprat.

Kolik vůbec stojí takové truhlářské náčiní?

Dost záleží, čím se zabýváš. Pokud je dílna orientována na dřevo, bavíme se o nižších stovkách tisíc, ale pokud to má být opravdu moderní truhlárna, tak už to jsou miliony korun. Kvalitně se dá dělat třeba i v garáži s ručním nářadím, ale zabere to desetkrát víc času a to už je nevýhodné.

U truhlařiny je právě finanční náročnost vybavení velkou nevýhodou, protože zákazníci tohle zákulisí nevidí. Ve srovnání s jinými řemeslníky jako jsou zedníci, instalatéři a elektrikáři (přičemž je vůbec nechci shazovat, jejich úloha je minimálně stejně důležitá jako naše), kteří pro to, aby mohli dělat svou práci efektivně, potřebují zjednodušeně brašnu, několik desítek tisíc na nářadí a menší dodávku, to je u nás zcela jiné. Pokud mají truhláři v naší společnosti dál fungovat, musí se to promítnout i do naší hodinové sazby.

_dsc6493.jpg

Jaké jsou podle tebe předpoklady dobrého truhláře?

Asi bych to rozdělil na dvě kategorie. Zaprvé na truhláře, který je někde zaměstnaný a dobře odvádí svou práci, hlavními předpoklady je, aby byl šikovný a spolehlivý. To u zaměstnance podle mě stačí.

Pokud však člověk musí zakázky zvládat zcela sám, už zde hraje velkou roli hlava. Člověk to musí mít v hlavě srovnaný natolik, aby hlava hrála s rukama, a aby dokázal projekty dotahovat do konce. Když to takhle řeknu, zní to jednoduše, ale viděl jsem tolik případů, kdy právě na tomhle lidé z branže ztroskotali. Pokud se bavíme o tom mít zaměstnance nebo spolupracovníky, je potřeba objevit v sobě a rozvíjet hlavně organizační a plánovací schopnosti, leadership.

Co tě na tvé práci nejvíce baví?

Asi ta různorodost. Baví mě to i přesto, že si myslím, že i jako zaměstnanec ve fabrice bych se měl možná finančně lépe, občas mívám takové myšlenky, když se něco nedaří (úsměvně). Ubylo by mi spoustu starostí, ale nebavilo by mě to. Nejsem typ člověka, který by dokázal sedět u pásu nebo v kanceláři a dělat stereotypní práci. V dílně trávím 50 % času a zbytek je rozložený mezi prací v kanceláři, ježděním k zákazníkům, jednání s dodavateli a další operativou spojenou s aktuálními projekty.

Nestává se mi, že bych si řekl: „Tyjo, dneska to neutíká,“ spíš úplně naopak – většinou bych čas potřeboval zastavit. Ale jsem dochvilný, na každou schůzku musím přijít čas, ideálně dvě-tři minuty předem. Když už mám třeba „jen“ pár minut zpoždění, tak jsem z toho nesvůj.

Odpočíváš vůbec? (úsměvně)

Spíš aktivně, často právě tím sportem. Že bych si lehl, to nehrozí, proto jsem vděčný za svou přítelkyni, která to má nastavené úplně stejně. Dělá projektovou manažerku v digitální agentuře a zároveň pracuje na spoustě vlastních projektů, takže má neustále plnou hlavu nápadů a úkolů, proto se potřebujeme oba uvolnit nějakou aktivitou, která nás pohltí tak, že na běžné myšlenky není prostor.

Když třeba plánujeme společně dovolenou, ani nás nenapadne, že bychom se letěli do Egypta válet na pláž. Naposled jsme se vydali na tři týdny do Kanady chodit po horách a spali jsme v autě. Neříkám, že lezeme na Everest… ale netvrdím, že bych nechtěl. (směje se)

kanada.jpg

Kam až bys chtěl své podnikání posunout?

Posouvat se určitě chci. Aktuálně řeším investici do strojního vybavení, které by bylo velkým krokem dopředu, ale rozhodně nemám ambice mít pod sebou deset lidí. Líbí se mi práce v malém týmu – aktuálně jsme v dílně čtyři. Takhle mám přehled o každé operaci, která se v dílně děje a vím stoprocentně, co předáváme zákazníkům. I proto považuju za lepší řešení snažit se posunout kupředu technologicky a pracovat s teamem, který máme, než shánět nové lidi a snažit se o růst firmy takovou cestou.

Co si myslíš o CIPTU a službách, které nabízí?

Za poslední rok jsme byli s přítelkyní na jedné přednášce společně a bylo to přínosné. CIPTU mi přijde jako super projekt. Určitě bych já i ostatní menší podnikatelé měl častěji využívat možnost čerpat z prezentací nebo workshopů, které organizují. Je mi blízká právě myšlenka, že by se měli podnikatelé sdružovat a pomáhat si mezi sebou. Se spoustou truhláren se tady v Trutnově a okolí známe, jsem rád, že jsme taková velká rodina a pomáháme si.

navrh.jpg

MESI truhláři web
MESI truhláři FB